E. Weinfurter

Nakladatelství původní beletrie, literatury pro děti a mládež, odborné literatury technické, obchodní a národohospodářské a učebnic pro odborné školy v Praze; knihkupectví, obrazárna

Nakladatelská působnost 1899–1948

Eduard Weinfurter (* 1870 Roudnice nad Labem, † 1950 Praha) pocházel ze sedmi dětí živnostníka, 1881–1885 studoval gymnázium v Roudnici, praxi absolvoval u roudnického knihkupce a nakladatele Aloise Mareše, pak působil v Jičíně a ve velkých pražských firmách Fr. A. Urbánek,  Jos. R. Vilímek a Fr. Řivnáč. V květnu 1899 otevřel na koncesi, jíž se v jeho prospěch vzdala bývalá majitelka firmy I. L. Kober Karolina Kobrová, v Praze vlastní knihkupectví a nakladatelství. Podnik, který později rozšířil o obchod s originály a reprodukcemi obrazů, působil postupně na několika místech ve Vodičkově ulici. Na vedení firmy se od 1910 podílela majitelova manželka Marie (roz. Kittlová, † 1949 Praha), později též bratr Otakar Weinfurter. Koncem 1925 rozdělil  Weinfurter podnik na knihkupeckou společnost  E. Weinfurter s. s r. o., v níž zůstal vedoucím jednatelem (dalšími jednateli byli mj. Artur Heidler a Ferdinand Heidler, prokuristou Josef Bíba) a na nakladatelství, které provozoval nadále pod svým jménem, výrazně omeziv produkci. Knihkupectví později likvidovalo a jeho  místnosti převzal v dubnu 1938 knihkupec a nakladatel Karel Synek, nakladatelství E. Weinfurter se přestěhovalo na Vinohrady. – Kromě řízení svého podniku se Eduard Weinfurter od mládí intenzivně věnoval práci v profesních korporacích. Nejprve se angažoval ve výboru Spolku českoslovanských knihkupeckých účetních, 1903–1911 se podílel na vedení Jednoty českých knihkupců, od 1911 byl starostou Grémia knihkupců a nakladatelů v Praze (za Protektorátu po zrušení grémií jmenovaným předsedou 12. odboru Hospodářské skupiny maloobchodu), dále starostou Jednoty grémií knihkupeckých a 1934–1942 též starostou Svazu knihkupců a nakladatelů. Různé funkce zastával i v Obchodním družstvu českých knihkupců, v Záložně knihkupců a nakladatelů a ve výboru gremiální odborné školy; stavovské organizace ho posléze jmenovaly svým čestným členem. Dále působil mj. ve správních radách Československé, resp. České grafické Unie, Obchodní tiskárny Merkur, Lidové banky a jako soudce laik krajského obchodního soudu. Jako dlouholetý funkcionář se osvědčil zejména v konfliktních situacích schopností nalézat a vyjednávat uspokojivá kompromisní řešení. Na počátku německé okupace se pokusil uchránit knihkupce a nakladatele Karla Synka rasové perzekuce a byl denuncován kolaborantským tiskem. V květnu 1945 se účastnil obnovy samosprávných profesních orgánů (1942 byly volené orgány Svazu nahrazeny dosazenou komisařskou správou) a vzápětí odešel do ústraní.

Vyšlo cca 400 titulů. Přestože v nakladatelství vyšla oborová bibliografie technické literatury (příručka Jana Jindry Česká literatura technická z 1902 s dodatky Karla Nosovského do 1912) a několik obsáhlých knihkupeckých seznamů obchodní literatury, podrobnější nakladatelský katalog vlastní produkce Weinfurter zřejmě nevydal. – Weinfurterovo nakladatelství otevřely sólové výstupy, šansony, kuplety a popěvky z repertoáru pražských zpěvních síní a šantánů  v edicích drobných tisků Program pražských chantantů (asi 1899–1903, red. L. Kazda, pak Josef Heřman Zefi) a Původní repertoir Heřmana Zefiho (asi 1902–1903), doplněných hudební edicí Pražské písně s průvodem klavíru (asi 1902). Zábavné výstupy pro různé příležitosti nabídla další drobná edice Humor programových zábav (1900–1901, red. L. Kazda), samostatně vyšly repertoárové texty kabaretiéra Leopolda Františka Šmída (1904). Mimo edice zprvu dominovala  básnická, prozaická a kritická tvorba Emanuela Lešehrada; Weinfurter též expedoval Lešehradovu edici Chrysanthem (1899–1905), na níž 1900 jedním svazkem nakladatelsky participoval. Současně vydával verše, prózy a dramata mladých literátů (Karel Babánek; Eliška Bulířová; Alfons Breska; Milan Fučík; Jaroslav Hendrych; Jaroslav Vlad. Janovický, vl. jm. Rudolf Schuster; Arnošt Kučera; Karel Nejč; Karel Egor, vl. jm Karel Rožek; Julius Skarlandt; Quido Maria Vyskočil; Oldřich Zenith, vl. jm. Oldřich Štěpánek), které záhy doplnil čtenářsky vděčnějšími vzpomínkami a fejetony divadelníků (František Šípek, Josef Šmaha), literaturou faktu (koloniální lékař Pavel Durdík) a konvenční beletrií starších autorů (dr. Ot. Efkem, vl. jm. Ferdinand Tomek; Josef Deograd Konrád; Václav Panýrek-Vaněk; Eugen Miroslav Rutte). Druhou, záhy převáživší linii nakladatelské produkce tvořila odborná a populárně-vědná literatura technická, přírodovědná a obchodní. Jejími autory byli jak odborníci z praxe, tak pedagogové vysokých, zejména však obchodních a průmyslových škol. Již koncem 1899  Weinfurter od Gustava V. Fingera 5. ročníkem převzal, rozšířil a zkvalitnil populárně-vědný časopis Epocha (zanikl 19. ročníkem koncem 1914) a 1900 založil odborný profesní časopis Český drogista (vydal 36 ročníků do 1936, kdy jej odevzdal Spolku drogistů) K Epoše její nový redaktor Jan Jindra ve vlastní redakci připojil edice Knihovna Epochy (1902-1908) a Malá knihovna Epochy (1906–1915) s různorodou původní i přeloženou naučnou četbou od záznamů nejnovějších poznatků či hypotéz z astronomie (Camille Flammarion, František Hromádko, Wilhelm M. Meyer), fyziky (Jaroslav Simonides) či prehistorie (František Černý, Ludvík Domečka) po praktické spisky vodohospodářské (František Marek, Jiří Soukup), potravinářské (František Michl), zdravovědné (Jaroslav Šťastný) nebo příručky pro mlynáře (Jan Hudec) a správce silnic (Eduard Srb, Ladislav Velinský). Pozdější Bibliotéka technická (1910–1926, od 1920 red. Jaroslav Jindra) přinesla kromě strojnických, chemických a elektrotechnických kompendií a návodů zejména oboustranný česko-německý technický slovník Jana Jindry a příručku Františka Kece a Františka Malého Automobil a jeho obsluha (1912–1929 vyšla ve 12 vydáních). Jiné motoristické příručky (Jan Čemus, Karel Pelzl) vyšly  mimo edice; samostatně vycházela i odborná díla farmaceutická (Josef Svetozar Novák a Josef Schenk), fotografická (Karel Wellner, František Oldřich Vaněk),  elektrotechnická (Vladimír List), strojírenská (Jaroslav Jindra) i půdoznalecká (Josef Kopecký). Výraznou součástí nakladatelského programu byly od počátku učebnice pro odborné, zejména obchodní školy, které psali mj. Václav Pazourek (zbožíznalství), František Trmal a Karel Uhl (účetnictví, obchodní nauky), Adolf Tůma (německá obchodní konverzace a korespondence), Ferdinand Písecký, Josef Karel Šlejhar a Petr Zenkl (dějiny literatur a  čítanky) a Karel Zítko (tělověda a zdravověda). Funkci učebnic plnily i některé svazky edice Knihovna českého obchodníka (1907–1924, red. mj. Karel Uhl a František Trmal) s širokou škálou  příruček v tematickém rozpětí od finančnictví (Josef Čestmír Kerner, Josef Růžička, Josef Vocásek, Bohuslav Vytáček) přes účetnictví (Jaroslav David) a obchodní korespondenci (Zdenko Šindler) až k výrobě sodovek (Zdeněk Šíma), likérů (Josef Peterka) či krémů na obuv (Jaroslav Hojka). Některé učebnice a příručky vycházely též v němčině. Odbornou produkci doplňoval Kapesní kalendář českých drogistů (pro rok 1902–1948) a Kalendář pro strojní techniky a elektrotechniky (na rok 1907–1920; do 1914 vycházel jako příloha Epochy, někdy s monografickými přílohami). Další pokusy o odborné kalendáře (právníků, obchodních akademií, české samosprávy, posluchačů obchodního školství) se neujaly. Drobná edice Poučky české samosprávy (1910–1913) shrnula potřebné právní předpisy s výkladem. Z posledních edic, které se již nerozvinuly,  měla Technika v kultuře (1918, red. Vladimír List) mapovat působení techniky na kulturní rozvoj a  Lidová knihovna lékařská (1919, red. Vojtěch Vítek) soustředit  dosud rozptýlené populární zdravovědné příručky. V beletristické edici Zábavně poučná příloha (pak knihovna) Epochy (1906–1914) převážily překlady francouzské vědeckofantastické prózy (Louis Boussenard, André Couvreur, Gustave Le Rouge). Z původní beletrie pro dospělé zařadil Weinfurter po rozvinutí populárně-naučných edic jen výjimečně prózy svých odborných spolupracovníků (Josef Karel Šlejhar, Karel Zítko), ve 20. a 30. letech 20. století vydal verše, fejetony a pohádky Marie Příleské (vl. jm. Blažkové). Po celou dobu nakladatelství však vycházely (i v dalších vydáních) knížky pro děti a mládež od obrázkových  leporel, veršíků a pohádek (mj. F. J. Andrlík, Jan Kratochvíl, Josef Kubička, Karel Matyáš,  Otakar Řezníček, Bohumil Schweigstill, Ludmila Tesařová,  T. E. Tisovský, Joža Toucová-Mettlerová, Quido Maria Vyskočil, později Václav Deyl a Vojtěch Cinybulk), přes adaptace  pro mládež (Williama Shakespeara převyprávěl Petr Zenkl, pohádky Tisíce a jedné noci Jaroslav Lipanský) až k chlapeckým příběhům (beletristická prvotina odborného spisovatele Jana Karla Čemuse, dále Bob Hurikán, Josef Masopust, Pavel Viklan, vl. jm. Stanislav Jelínek) a dívčím románům (Julie Brožová-Malá, Vlasta Pittnerová). Na přelomu 30. a 40. let rozšířila repertoár  okultní a mystická literatura (Josef Hoznourek a v jeho redakci mj. nakladatelův jmenovec Karel Weinfurter, později pak anglický lékař a okultista Paul Brunton). – Grafickou úpravu prvních básnických sbírek řešila tiskárna Emanuela Stivína shodně s obdobnými zakázkami pro edice družiny Moderní revue. Drobné šantánové edice tiskl Antonín Kasalý v Dačicích, hudebniny M. Tůma; v dalších obdobích nakladatelství spolupracovalo zejména s pražskými tiskárnami Albert Malíř, Alois Wiesner, Obchodní tiskárna Merkur a Československá (Česká) grafická Unie. Z výtvarníků přispěl ojedinělou výzdobou Hugo Boettinger (Q. M. Vyskočil: Rusá madona), konvenční beletrii s dekorativními obálkami (některé kreslil Jaroslav Flanderka) ilustrovali K. V. Muttich a Karel Rélink. Konzervativní, jen zvolna proměňovanou podobu dětských knih formovali  tradicionelní ilustrátoři Václav Čutta, Jan Dědina, Rudolf Mates, Artuš Scheiner, Karel Šimůnek, Otakar Štáfl, Karel Vítek, Oldřich Vlach, později Zdeněk Burian, Pavel Černý a Jaroslav Malý.

Literatura a prameny: L. K. Žižka: E. Weinfurter, osobnost a dílo 1870–1940 (1940), 50 s.; Kytička vzpomínek [přátel a kolegů k 50. narozeninám], Knihkupecký oznamovatel 27, 1920, s. 233–238; -d. [Jan Gotthard]: E. Weinfurter, in Lorenzův adresář knihkupců, nakladatelů a příbuzných odborů Republiky československé, roč. 11 (Třebíč 1921), s. 9–11; Karel Královec: Pražské Grémium..., Literární rozhledy 15, 1930/1931, s. 44–45; Ž. [L. K. Žižka]: Muž činu a úspěchu, Československý knihkupec 7, 1930, s. 531–535; Eduard Weinfurter: Loučím se s Českým drogistou, Český drogista 37, 1936/1937, s. 17–18; Gd. [Jan Gotthard]: Dvacetpět let činnosti, Československý knihkupec 13, 1936, s. 413–417; Šin.: Poměry na českém knihkupeckém trhu se nemění, Vlajka 28. 7. 1940, s. 6; Ktk. [Bohuslav Koutník]: Weinfurter, Eduard... Časopis českých knihovníků 20, 1941, s. 46; Jan Laichter: Edvardu Weinfurtrovi pozdrav k sedmdesátce, Knihkupec a nakladatel 2, 1940, s. 396–397; Jan Gotthard: Sedmdesát let nakladatele Eduarda Weinfurtra, Čteme 2, 1940, s. 279; -and-: Průkopník odborné české literatury, Průkopník úspěšného podnikání (Zlín) 8, 1942, s. 558.

Související osobnosti

Působiště

Praha

Obrazová dokumentace

Heslo bylo naposledy změněno 17.04.2017 23:03

W