F. Topič (2)

Knihkupectví a prodejna uměleckých předmětů s výstavní síní v Praze

Nakladatelská působnost 1937–1949

Knihkupec a nakladatel František Topič (>LČL in F. Topič) prodal na podzim 1936 firemní sídlo na Národní třídě majiteli brněnské Lidové knihtiskárny, deníku Lidové noviny a pražského nakladatelství Fr. Borový (>LČL) Jaroslavu Stránskému. Současně s domem Stránský koupil samostatnou smlouvou i „závod knihkupecký v uvedeném domě se nacházející s veškerým zařízením obchodních místností, kanceláří i výkladních skříní, se všemi zásobami zboží a všeho materiálu knihkupeckého“ včetně práva užívat firemní název F. Topič. (Nástupnické nakladatelství původní firmy založila na Vinohradech s tchánovou pomocí snacha Františka Topiče Milada Topičová a pojmenovala je Topičova edice; >LČL in F. Topič). Nový ředitel knihkupecké složky Stránského podniků Václav Poláček zmodernizoval knihkupectví i prodejnu uměleckých předmětů a v listopadu 1937 obnovil uměleckou galerii Topičův salon. Později v ní zřídil i koncertní a divadelní sálek (otevřen byl v únoru 1940 jako Divadélko pro 99) a pod tradičním názvem F. Topič tak dobudoval výrazné kulturní a umělecké středisko protektorátní Prahy. Počátkem května 1942 byl však na příkaz okupační správy německým zmocněncem pražských Stránského podniků propuštěn a vzápětí založil na koncesi, kterou měl od 1940, vlastní Pražské nakladatelství. Poláčkovy kompetence ve firmě F. Topič převzal další vedoucí pracovník podniku Rudolf Jílovský (i ten však byl 1944 propuštěn), provozně vedl knihkupectví i Topičův salon až do konce 40. let 20. století dlouholetý zaměstnanec firmy Jan Buršík. Po únorovém převratu 1948 se národním správcem Stránského firem Fr. Borový a F. Topič stal architekt Zdeněk Rossman. Jeho nástupce, spisovatel Václav Řezáč, inicioval na jejich základě 1949 vznik specializovaného nakladatelství původní literární tvorby Československý spisovatel.

Vyšlo cca 15 titulů (včetně reprodukcí výtvarných děl). – S nakladatelskými aktivitami firmy F. Topič se ve struktuře Stránského podniků nepočítalo, protože v téže budově prosperovalo spřízněné nakladatelství Fr. Borový. Cestu k samostatným nakladatelským projektům proto Poláček zahájil sériemi reprodukcí výtvarných děl (nazval je „výtvarnými edicemi“) pro prodejní oddělení Topičova salonu. Edice sochařských podobizen České hlavy (pak s názvy Plastická řada a Česká plastika, 1937–1941) nabídla postupně busty T. G. Masaryka, Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové (sochař Vincenc Makovský), Jana Nerudy (Karel Dvořák) a Josefa Mánesa (Bohumil Kafka). V edici barevných reprodukcí Český tisk (1940) vyšla dvě zátiší Jana Slavíčka, v edici Česká grafika (1940) jen původní litografie Vojtěcha Sedláčka. Sloučením drobných účelových publikací jednotlivých složek podniku (pozvánek na výstavy, programů divadelních, slovesných i hudebních pořadů a propagačních tisků knihkupectví) vznikl periodický leták 3 týdny u Topičů. Na „nultý“ ročník (od dubna 1940 do března 1941 vyšlo 13 čísel převážně se dvěma verzemi titulních stran – buď s oznámením výstavy Topičova salonu nebo s pozvánkou na její vernisáž) jen s několika původními příspěvky (Jindřich Honzl, Vítězslav Nezval, Josef Šmída) navázal standardní stejnojmenný časopis (od března 1941 do května 1942 vyšlo 14 čísel 1. ročníku a 2 čísla 2. ročníku v redakci Václava Poláčka, pak Rudolfa Jílovského), jehož jádrem se staly výstavní katalogy Topičova salonu. Se změnou názvu na 3 týdny v umění (v říjnu 1941) rozšířil časopis záběr o příspěvky k obecnějším otázkám české kultury (přispěli mj. Bohumil Novák, Jaroslav Pecháček, Jaroslav Kabeš, Jiří Víška, Břetislav Štorm, Ladislav Matějka, Jan Cekl, František Halas a Jarmila Kubíčková). Navazující knižní edice Propagujeme umění (1941–1942) měla mj. „[…] vykládat i hodnotit současné umělecké jevy a tvůrčí epochy a být spojkou mezi výstavní síní a obecenstvem na venku“. Po studii Vojtěcha Volavky František Tichý a souboru medailonů Opuštěná paleta Alžběty Birnbaumové a Věry Černé však edice s Poláčkovým odchodem zanikla a vzápětí byl zastaven i časopis 3 týdny v umění. Z účelových tisků, které se opět rozptýlily do jednotlivých oddělení, vydala firma F. Topič po válce katalogy […] knižní aukce Topičova antikvariátu (1945–1949; mj. se soupisem knihovny Eduarda Basse). Na Poláčkův nakladatelský projekt volně navázala jediná obrazová publikace Jana Loriše (Famíra, 1947). – Po Josefu Lieslerovi (nakreslil záhlaví letáku 3 týdny u Topičů) se grafické úpravy ujal Bohumil Němec, jednotliviny upravili Jaroslav Hošek a J. Malý. Tisk zajišťovaly kromě brněnské Polygrafie hlavně pražské firmy V. Palán a Dyrynkova tiskárna, po válce též Práce a Vojtěch Šmíd.

Literatura a prameny: Pol. [Václav Poláček]: Monografie Františka Tichého, 3 týdny v umění 1, 1941–1942, č. 1, s. 14; Jaroslav Pilz: Národní 9 (1969), s. 140–143; Milada B. Topičová: Bestia triumphans 2, Literární noviny 4, 1993, č. 2, s. 16; Aleš Zach: Topičovo knihkupectví a Topičův salon v podnicích Jaroslava Stránského, in Topičův salon 37–49 (2011), s. 13–26; Milan Pech: Prodej reprodukcí uměleckých děl v Topičově salonu, in Topičův salon 37–49 (2011), s. 67–74.

Související osobnosti

Působiště

Praha

Obrazová dokumentace

Heslo bylo naposledy změněno 03.07.2012 14:23