K. Trachta

Nakladatelství dobrodružné lidové četby v Praze; knihkupectví

Nakladatelská působnost 1871 – okolo 1890

Karel Trachta (* 1846 Kosova Hora u Sedlčan, † asi 1895 Praha) pocházel z rodiny vojáka (otec Václav Trachta byl granátníkem v pražské posádce). 1862–1865 se vyučil knihkupcem u firmy S. Bensinger, u níž pak pracoval do ledna 1870. Později byl údajně krátce zaměstnán v knihkupectví Adolf Hynek a počátkem 1871 získal knihkupeckou koncesi pro Prahu. Knihkupectví otevřel pod firmou K. Trachta, knížky vydával pod plným jménem (v češtině Karel Trachta, v němčině Karl Trachta). V nakladatelství se soustředil výlučně na lidovou četbu, především obsáhlé románové cykly se spletitým dobrodružným dějem v romantických kulisách, dobově zvané krvavé romány. Přímý prodej jednotlivých titulů po sešitech na pokračování zajišťovali tzv. kolportéři, kteří s nabídkou obcházeli zejména dělnické domácnosti. Jako prémie získávali odběratelé za doplatek reprodukce obrazů s náboženskou nebo historickou, převážně vlasteneckou tematikou. Profil produkce zařadil Trachtu mezi nakladatele, proti nimž vedly osvětové a pedagogické sbory intenzivní kampaň s poukazem na zhoubný vliv krvavých románů na morálku lidových vrstev, zejména mládeže. Kolportážní prodej mimo knihkupeckou síť jej odcizil i formujícím se českým profesním korporacím, do jejichž emancipačních aktivit v 80. letech 19. století se nezapojil. Od 1879 byl Trachta majitelem domu v Mikulandské ulici na pražském Novém Městě, 1892 jej prodal Marii Gmachové (Gmáchové) a v červenci 1893 se vzdal obchodu. Podle informace z dobového tisku, kterou se nepodařilo ověřit, žil po 1885 se svou milenkou, bývalou vychovatelkou šlechtických dětí Blankou G-ovou, které „z obavy před úpadkem“ připsal dům (údajně na Zderaze) a zbylý majetek. Ta pak Trachtu vyhnala a později zešílela, když se její mladý milenec, jehož vydíráním nutila ke sňatku, zastřelil. Trachta, odsouzený pro zaviněný úpadek, propadl alkoholu a po návratu z vězení zemřel v naprosté bídě.

Vyšlo cca 30 titulů. – Produkce nakladatelství byla od 80. let 19. století v rámci tažení proti zhoubné četbě systematicky ničena; některé tituly nebyly v dostupných knihovních fondech zjištěny. Překlady a volné adaptace vícedílných kvazihistorických románových cyklů z francouzštiny (Alexandre Dumas, Jean Duboys, Eugène Sue, Pierre Alexis de Ponson du Terrail, Émile Gaboriau) a z němčiny (Wilhelm Grothe, Otto Ludwig) doplnila obdobná díla nezjištěných autorů (Eugenia čili Tajnosti Tuilerií, Pražská čarodějnice aneb Mrtvá nevěsta a bratři nepřátelští, Synové hraběte aneb Šlechtic dělníkem, Černý Beneš aneb Bratrovrah a palič, Pytláci aneb Tajnosti starého hradu, Tajemný šlechtic aneb Loupežníci v českých lesích, Hrabě Egmont a spanilá Klárka aneb Hrůzy inkvizice, Znamenaný Vaněk aneb Pomsta milenky, Bílá paní a poslední rytíř z Hohenšteinu aneb Cikánčino proroctví), kromě adaptací cizích předloh zřejmě též původní prózy. Z českých literátů spolupracovali s nakladatelstvím anonymně nebo pod šiframi Pavel J. Šulc (pseud. J. T-ý a snad i J. Tichý a Jos. T-ý) a nezjištění J. H... a Ladislav M. Několik titulů vyšlo v češtině i v němčině, česká verze některých německých titulů nebyla zjištěna. Populární paměti pražského kata Johanna Baptista Pipergera v němčině (1877) zpracoval J. V. Devecseri, dostupný výtisk české verze (okolo 1882) se zachoval bez nakladatelských údajů. Krátce vycházely Nový svatováclavský kalendář (na 1876 a 1877, red. typograf Antonín Tůma, výtisky nebyly zjištěny) a kalendář Česká rodina (na 1878). V 80. letech doplnily slábnoucí produkci soubory kratších próz (Heinrich Zschokke a nezjištění autoři). Zařazení do volných edičních řad (mj. Nová knihovna pro lid, Černá knihovna) uváděly jen obálky jednotlivých sešitů, které se až na výjimky nezachovaly. Některé tituly nebo jejich části vycházely opakovaně pod novými názvy, též jako tzv. obálková vydání. – Většinu románů provázely působivé barevné litografické ilustrace na přílohách, tónované obálky sešitů zdobily ilustrační dřevoryty nebo pérovky. Výtvarní spolupracovníci přispívali rovněž anonymně. Kmenovou tiskárnou nakladatelství byla pražská firma Jan Spurný.

Literatura a prameny: Karel Trachta..., Věstník bibliografický 3, 1871, s. 69; Román nakladatele krvavých románů, Lidové noviny 14. 3. 1896, s. 2–3. ■ Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 651, obraz 417 a obraz 404.

Související osobnosti

Působiště

Praha

Heslo bylo naposledy změněno 21.04.2017 22:28