Alois Wiesner

Zakladatel závodu Alois Wiesner starší (* 1852 Kácov, † 1924 Praha; pohřben byl na Olšanských hřbitovech) pocházel z papírnického rodu, který v Kácově působil již v 18. století. Jeho otec Emanuel Wiesner přesídlil s rodinou do haličského města Gródek (dnes Horodok, Ukrajina). Alois Wiesner vystudoval reálku ve Lvově, vyučil se papírníkem v Heinrichsthalu (dnes Jindřichov na Moravě), pracoval v rakouském Deutschlandsbergu a později působil jako zástupce jindřichovské papírny v Praze, kde se osamostatnil a vybudoval prosperující obchod papírem. 1882 získal knihtiskařskou koncesi a z konkurzní podstaty zakoupil knihtiskárnu Brožík & Janke, kterou přenesl na Nové Město do Bolzanovy ulice. Nová firma krátce působila pod názvem Karel Wiesner a spol., od 1884 jako Alois Wiesner. (Karel Wiesner, podle Karla Nosovského Aloisův bratranec, otevřel na koncesi z 1883 též antikvariát Karel Wiesner a Karel Procházka.) Správcem tiskárny se stal bývalý spolumajitel zaniklé firmy František Brožík, který do nového podniku 1882 v průběhu 4. ročníku převedl i svůj zábavně-vzdělávací měsíčník Ruch. Časopis se za Brožíkovy redakce (1885 vedl část literární František Kvapil) soustavně věnoval výtvarnému umění (1886 v samostatné příloze Umělecký ruch). 1884–1887 vycházela poslední čísla ročníků též s názvem Vánoční album časopisu Ruchu, 1888 byl hlavním spolupracovníkem ilustrační části časopisu bratr Františka Brožíka malíř Václav Brožík. Koncem 1886 vznikla v součinnosti s časopisem stálá výstavní síň Galerie Ruch, která v létě 1887 přesídlila do nádvorní novostavby na Senovážném náměstí (Wiesner současně rozšířil koncesi o obchod uměleckými výrobky). Program galerie řídil nakladatel s Františkem Brožíkem (vystavovali Julius Payer, Josef Václav Myslbek, Hanuš Schwaiger, Václav Brožík, Karel Liebscher, Antonín Chitussi, Jakub Schikaneder, Emanuel Krescenc Liška, Jaroslav Věšín, Henryk Siemiradski aj.), v časopisu jej komentovali výtvarný a divadelní kritik Karel B. Mádl a spisovatel Vilém Mrštík. Drobné výstavní katalogy s výkladem vystavených obrazů soustředila edice Galerie Ruch (1886–1888). Počátkem 1889 obchodně neúspěšná galerie zanikla a její místností obsadila sazárna tiskárny; časopis Ruch již v průběhu posledního 10. ročníku 1888 převzal Jan Otto a v dalším roce spojil se Zlatou Prahou. Alois Wiesner, který patřil mezi zastánce pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, se intenzivně účastnil společenského a kulturního ruchu i profesních aktivit (ve svém domě hostil výtvarné umělce Václava Brožíka, Hanuše Schwaigera, Maxmiliána Pirnera a další, v srpnu 1892 k 10. výročí založení firmy  uspořádal pro všechny zaměstnance dvoudenní výlet do své vily v Tupadlech, byl mj. funkcionářem spolku Merkur, spoluzakladatelem Společnosti Národního divadla, později předsedal Zemské jednotě knihtiskařských grémií). 1896 celý podnik soustředil do vlastní budovy v Soukenické ulici. Dominantní složkou podniku byla tiskárna, kterou po Františku Brožíkovi řídili 1888–1900 Josef K. Urbánek, 1900–1911 František Slovák, 1911–1920 Václav Kočovský a 1920–1930 Antonín Ryšánek. Okolo 1900 byl Wiesner za tiskařskou spolupráci s vědeckými korporacemi oceněn titulem „knihtiskař České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění“, později též „knihtiskař c. k. české vysoké školy technické v Praze“. Do vedení firmy se postupně zapojili zakladatelovi synové Gabriel Wiesner (* 1875 ?, † ? ?) a Alois Wiesner mladší (* 1879 Praha, ? ?). Gabriel Wiesner se věnoval papírnickému obchodu (před 1. světovou válkou byl spolumajitelem České společnosti pro obchod a průmysl papírnický G. Wiesner, Duffek a spol. v Praze), Alois Wiesner mladší se vyučil v otcově tiskárně, vystudoval Grafikum ve Vídni a odborné zkušenosti k vedení tiskárny získal z cest po Německu. Nedostatek papíru po 1918 vyřešil Alois Wiesner starší koupí papírny v Nejdku, kterou s účastí členů rodiny přetvořil v akciovou společnost Nýdecké papírny. Po jeho smrti (zemřel po záchvatu mrtvice) oba bratři převzali závod a 1930 jej rozdělili. Velkoobchod papírem získal Gabriel Wiesner, majitelem tiskárny se stal Alois Wiesner mladší, který se sám ujal jejího řízení. Nakladatelství, které od počátku 20. let skomíralo, zaniklo po několika reedicích v polovině 30. let. 1938 pocházely údajně z tiskárny Alois Wiesner ilegální letáky, šířené nacionalistickou a antisemitskou organizací Vlajka. 1941 skončila tiskárna v konkurzu a 1943 byla firma vymazána z obchodního rejstříku.

Vyšlo cca 230 titulů. Současné bibliografické databáze vykazují jako produkci nakladatelství Alois Wiesner chybně též publikace, které firma jen tiskla na zakázku jiných subjektů. – Nakladatelství, v prvých letech vedené Františkem Brožíkem, podpořilo program časopisu Ruch i stejnojmenné galerie několika vlastenecky laděnými reprezentativními publikacemi. Po jediném svazku edice Perly české poesie (Ohlas písní ruských F. L. Čelakovského s ilustrační výzdobou Mikoláše Alše; 1884) vyšlo Album Vácslava Brožíka s výkladem K. B. Mádla (1885) a Wiesnerovo pohádkové album s ilustracemi Hanuše Schwaigera (1886). Následoval hold českých spisovatelů a výtvarníků sokolstvu Za praporem sokolským (1887) a Rukopis Zelenohorský a Královédvorský opět s Alšovou výzdobou a s komentářem Františka Zákrejse (1889). Další nakladatelský program formovaly zřejmě především Wiesnerovy kontakty s přispěvateli vydávaných periodik a se zákazníky tiskárny. „Týdeník pro vlastenecké učitelstvo a přátely školství“ Učitelské noviny (nákladem a tiskem Aloise Wiesnera vycházel od 1883 do 1901, red. Josef Král) doplnila „sbírka spisův metodicko-didaktických ku potřebě našeho učitelstva“ Sborník učitelský (1885–1913, red. mj. Josef Král, Tomáš Ronek a Josef Růžička). Kromě metodiky výuky různých předmětů (Josef Růžička, Václav Petrů, Karel Jaromír Topinka, Julius Skuhravý, Vincenc Blahouš, Antonín Wimmer, Jaroslav Vágner, Jan Mauer, Jan Nešpor, Martin Kozák) zařadila přírodovědné příručky (František Bayer a Antonín Weidmann), populárně-vědné spisky z defektologie (František Heran), zdravovědy (Vladimír Preininger) a psychologie dítěte (Jean Aicard v překladu Bohumila Ždímala), návody k budování školních zahrad (František Freiberg) a národopisný výklad (Zikmund Winter). Edice Obrázkové besedy pro českou mládež (1885–1901, red. Božena Kvapilová a Karel Steinich) střídala původní pohádky (Eliška Krásnohorská, Josef Košín z Radostova, Hynek a Běla Reichlovi), povídky (František Josef Andrlík, Čeněk Tonder, Antonín Kamarýt), přírodovědné stati (Karel Steinich) a cestopis (Justin Václav Prášek) s beletristickými překlady z polštiny (Juliusz Starkel), ruštiny (Ivan Andrejevič Krylov) a francouzštiny (Pierre-Jules Hetzel pod pseud. P. J. Stahl). Četnými ilustracemi (často anonymně) přispěli mj. Bohdanka Pechová, Gustav Jaroslav Schulz, Hanuš Schwaiger, B. (Baltazar Kašpar) Kutina, Josef Ferdinand Hetteš a Miloš Slovák. 1887–1890 vycházel obdobně zaměřený měsíčník Zlaté mládí (red. Antonín Mojžíš a Michael Marhan), který Wiesner převzal z nakladatelství M. Knapp. Pomůcka výuky čtení Wiesnerova česká původní abeceda a čítanka (1895, uspořádal Ferdinand Ambrož) vyšla s ilustracemi Emila Zillicha a Mikoláše Alše, navazující Druhá obrázková čítanka (1899) čerpala ilustrace zřejmě ze zásob štočků tiskárny. Trvale (i v dalších, postupně upravovaných vydáních) vycházely odborné pedagogické publikace, mj. dějiny pedagogiky pro učitelské ústavy (František Bohdan Kalina), středoškolské příručky, zejména učebnice, cvičebnice, čítanky a slovníky k výuce němčiny (Antonín Trnka, Karel Veselík, Arnošt Skřivan), ruštiny (Karel Štěpánek) a francouzštiny (Tobiáš Bednář), dále učebnice katolického náboženství (Josef Kašpar) a pomůcky k latinské školní četbě. Josef Král připravil a Adolf Frumar doplnil soubor rakouských školských zákonů, vyhlášek a nařízení. Od píseckého nakladatele Jaroslava Buriana převzal Wiesner 1898 odborný časopis Listy lovecké i jeho německou verzi Jagdzeitung a vydával je do 1901. Bez zřetelného programu vycházely komentované právní předpisy a odborné příručky z různých oborů, ojediněle vědecké studie v češtině (Hugo Siebenschein) i v němčině (Josef Pekař, Čeněk Pinsker). Výrazem  osobního Wiesnerova angažmá byly zřejmě polemické spisky k česko-německým sporům o pražské školství (1896) a k bojům o vedení Národního divadla (1900). Wiesnerova sbírka libret (1897–1904) s texty ke světovým i  původním operám a operetám (českými librety přispěli Jaroslav Kvapil, Karel Kádner, Adolf Wenig, Bohuslav Beneš, Jaroslav Vrchlický a Josef Václav Frič) vynikla ve srovnání s obdobnou nabídkou jiných nakladatelství kvalitou tisku; nová vydání některých svazků vycházela až do 1930. Tiskařská spolupráce s Českou akademií pro vědy, slovesnost a umění přivedla do nakladatelství edici Sborník světové poezie, kterou Akademie vydávala od 1891 nejprve sama, 1899–1902 v nakladatelství Alois Wiesner a později do 1934 v nakladatelstvích J. Otto a Unie. Wiesnerovým nákladem vydala Akademie též prvé svazky edice Bibliotéka klasiků řeckých a římských (1899–1901), na dalších se podílel jen tiskem. Od 1903 našlo nakladatelství hlavní ediční náplň v lidových kalendářích (Český kraj, Blaník, Stráž, Domov, Prapor, Lid, Rieger, Český rolník, Veselý povídkář, Český dudák, Paleček, Šotkova mošna, Národní pohádkář, Wiesnerův velký národní kalendář aj.), které však od 1. světové války do konce 20. let postupně zanikaly. Po krátkém pokusu o edici románů z divadelního prostředí Masky a pravda (1904, red. Jan Ladecký; jen Yvetta Guilbertová a Michail Larionovič Michajlov s rutinními ilustracemi Karla Rélinka) přešly k Wiesnerovi z katolického nakladatelství V. Kotrba Sebrané spisy Bohumila Zahradníka Brodského (1908–1913, obálky nakreslil Miloš Slovák). Vleklý soudní spor, v němž Alois Wiesner odmítal přizpůsobit nakladatelskou smlouvu s populárním romanopiscem zásadní změně hospodářských poměrů, skončil jeho prohrou až 1923. Jen krátce se nakladatelství podílelo na volné řadě Spisy Vácslava Řezníčka (1912). Ojedinělé divadelní hry (Kara Ben Jehuda, vl. Karel Juda, Ludwig Fulda, později Emil Kavánek) doplnily ve 20. letech mravokárné prózy z budapešťské společnosti (Puela Classica, vl. jm. Jozefina Marečková), válečné vzpomínky vysokého rakouského úředníka (Antonín Licht), příběhy slovanské mytologie (Josef Růžička, Hanuš Kuffner) a verše (Karel Prach). K odborné produkci přibyla dvě rozsáhlá sešitová díla: nedokončená monografie Karla Absolona Kras Moravský (jen 1. díl; vycházel 1904–1911) a Slovník lékařský (1913–1922). Posledním původním titulem byl zajímavý pokus o lístkový hudební slovníček IMI Jana Hlucháně (1930), který však po úvodním souboru nepokračoval. 1939 firma ještě distribuovala publikace vedoucích představitelů Vlajky (Jan Rys, Václav Aleš Cyphelly) a téhož roku vydal blíže neurčený nakladatel A. G. Wiesner (tiskárna nebyla uvedena) jako svůj jediný titul dokumentární montáž Felixe Cámary (pseud. C. del Campo) Generalissimus Franco a události španělské.