Grosman a Svoboda

Knihkupectví a nakladatelství Grosman a Svoboda založili koncem 1896 nedostudovaní medici a kolegové ze studentských spolků Josef Grosman a Václav Svoboda. Koncesi pro firmu získal v prosinci 1896 Václav Svoboda (* 1869 Nová Ves u Benešova, † 1910 Praha), podnik však zřejmě inicioval Josef Grosman (* 1865 Lužec nad Vltavou, † 1911 Lužec nad Vltavou), který by jako politicky nespolehlivý koncesi neobdržel. Syn rolníka údajně absolvoval roudnické gymnázium (v ročenkách nedoloženo), pak studoval medicínu v Praze a aktivně se účastnil studentského pokrokového hnutí; působil v redakci Časopisu českého studentstva, ve výboru Akademického čtenářského spolku a později ve Slavii. V procesu s tzv. Omladinou byl vyšetřován, obžalován a souzen však nebyl. 1894–1895 úzce spolupracoval s vězněným Karlem Stanislavem Sokolem, podílel se na vydávání jeho Vzdělávací bibliotéky a angažoval se v redakci Radikálních listů. Studia nedokončil a 1897 v době rozkladu pokrokového hnutí koupil se společníkem a koncesionářem Svobodou pro společný podnik z konkurzu knihkupectví Břetislava Košuta (původně Eduarda Valečky) v Praze na Novém Městě. V lednu 1899 se Václav Svoboda vzdal koncese v jeho prospěch a ze společnosti vystoupil, firma si však ponechala původní název, pod kterým pak působila v Praze i v Mělníku až do svého zániku 1949. Josef Grosman udržoval přátelské kontakty s mladými literáty, výtvarnými umělci i lékaři, firemní knihkupectví nabízelo moderní českou beletrii a publicistiku i cizojazyčnou literaturu. Od ledna 1901 je vedl zkušený knihkupecký pracovník Jan Gotthard, který též zastupoval svého šéfa na profesních setkáních v Lipsku. 1903–1904 byl společníkem firmy Augustin Biener, který však do jejího řízení nijak nezasahoval. 1904 se Josef Grosman po smrti svého švagra stal voleným komerčním ředitelem cukrovaru v Lužci nad Vltavou. Zaneprázdněn novou funkcí svěřil vedení firmy Janu Gotthardovi, který v té době pomýšlel na její koupi, nenašel však movitého společníka. Grosman pak prodal firmu k 1. lednu 1906 českobudějovickému knihkupci a nakladateli Gustavu Dubskému. Definitivně se vrátil do Lužce, pravděpodobně zůstal svobodný (údaje o jeho rodinných vazbách v životopisné stati Martina Kučery jsou nepodložené) a věnoval se zvelebení obce (odkázal jí dům s knihovnou, čítárnou, spolkovou síní, záložnou a opatrovnou) a sokolskému hnutí. 1910 byl intrikou odvolán z vedení cukrovaru a 17. července 1911 po záchvatu mrtvice zemřel. – Nový majitel firmy Grosman a Svoboda Gustav Dubský (*1868 Stráž nad Nežárkou, † 1962 ?), který od 1907 vedl též tiskařské a nakladatelské družstvo realistické strany Pokrok, se ve svém podniku věnoval především nakladatelství a svou orientací na politické hnutí spjaté s T. G. Masarykem ztratil část zákaznictva knihkupectví. V jeho vedení vystřídal 1911 Jana Gottharda, který odešel do nakladatelství J. Otto, Josef Vetešník. 1912 přenesl Dubský nakladatelskou část firmy včetně skladované produkce na Hradčany a 1913 prodal knihkupectví Grosman a Svoboda na Novém Městě s publikacemi cizího nákladu (tzv. sortiment) Karlu Klečkovi. Od 1913 do konce 1914, kdy byl mobilizován, vedl na Hradčanech nakladatelství Grosman a Svoboda (majitel Gustav Dubský) a 1918 po návratu z války založil vlastní nakladatelství Gustav Dubský. – Další majitel knihkupectví Grosman a Svoboda, vyučený knihkupec Karel Klečka (* 1890 Příbram, † 1922 Nová Ves pod Pleší), již během války obnovil nakladatelství a v listopadu 1918 získal převodem od Gustava Dubského knihkupeckou a nakladatelskou koncesi. 1921 se prokuristou firmy stal její zaměstnanec Karel Reichel a v dubnu 1922 změnil Karel Klečka podnik na veřejnou obchodní společnost, do níž přistoupili nakladatel Stanislav Minařík a mělnický velkoobchodník dřívím a stavebninami Václav Petrželka. Ten se pak po Klečkově smrti (zemřel v červnu 1922) a Minaříkově odchodu 1923 stal jediným majitelem firmy Grosman a Svoboda a její nakladatelskou činnost definitivně ukončil. Knihkupectví 1925 přenesl do Mělníka, kde jej od něho počátkem 1927 koupil Václav Vrba. 1949 bylo začleněno do družstva Kniha lidu.

Celkem vyšlo cca 155 titulů knih a periodik a cca 60 titulů hudebnin. – Nakladatelství se zprvu zaměřilo na původní beletrii a bez zřetelného programového konceptu zařazovalo především verše, prózy i dramata autorů mladší umělecké generace spjaté s pokrokovým hnutím i uměleckými proudy 90. let 19. století (Stanislav K. Neumann, Viktor Dyk, Karel Mašek, Jaroslav Kvapil, Antonín Sova, Josef Holý, Alfons Breska, Vladimír Houdek, Karel Engelmüller), ale i díla dalších spisovatelů (Emanuel Čenkov, Jan Rokyta, Karel Červinka, Jaroslav Zyka-Borotínský, Beneš Grünwald, Tereza Dubrovská, Václav Řezníček, Václav Mollenda). Výbor dramat Calderonových (1899–1904) v překladech Jaroslava Vrchlického, vydávaný s přispěním České akademie věd a umění, byl předčasně ukončen údajně pro nezájem kritiky i odběratelů, nerozvinula se překladová edice Světové romány (1902–1903, red. Vilém Mrštík; jen Victor Hugo a Charles Dickens). Ze současné cizí beletrie se představil jen Stanisław Przybyszewski, v německém překladu vyšel Křest svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského. Jediným titulem byla zastoupena obrázková knížka pro nejmenší (veršíky s kresbami Heleny Emingerové) a salonní umělecká publikace (Stará píseň Jaroslava Vrchlického s výtvarným doprovodem Aloise Kalvody). Různorodé naučné publikace představili Jaroslav Vrchlický (stati o umění), Václav Flajšhans (ilustrované dějiny české literatury), Jaroslav Preiss (ekonomické úvahy), Václav a Jan Hornové (průvodce českou zpěvohrou) a Jan Křen (tradice české tělovýchovy), aktuální publicistikou přispěl Karel B. Mádl pod pseud. Quo Usque (o konfliktu v Národním divadle). Sbírka zákonů a nařízení s vysvětlivkami (1901) uvedla jen zákon o tisku s komentáři Aloise Rašína, další právní publikace, především z oblasti cukrovarnictví (Jan Leopold Brokeš) vycházely samostatně. Do edice vědeckých učebnic Knihy praktického lékaře (1902–1908) přispěli původními pracemi Vladimír Slavík (patologie), Jan Horbaczewski (lékařská chemie) a Antonín Ostrčil (porodnictví), z cizích odborníků mj. William Rose a Albert Carless (chirurgie). Knižní produkci doplnily cykly barevných uměleckých pohlednic Karla Šimůnka (Z českých her a oper) a Ferdinanda Engelmüllera (Malebné pohledy z královské Prahy). Oblíbené Engelmüllerovy akvarely pražských motivů využilo nakladatelství v samostatné reklamní publikaci. V několika variantách vyšla reprodukce obrazu Věnceslava Černého Ejhle kacíř! Z vnější iniciativy se firma spolu s nakladatelstvími Wiener Musik Verlagshaus ve Vídni a L. R. Pazdírek v Olomouci podílela na sbírce hudebnin Vydání pražské konservatoře (1902–1904). Z rozsáhlejšího pedagogického projektu v německé a české verzi s dvojjazyčnými poznámkami realizovala edice jen klavírní skladby světových i českých skladatelů v revizi hudebních pedagogů Josefa Jiránka a Hanuše Trnečka. Zbylý náklad sbírky zařadilo ve 20. letech 20. století do své sbírky hudebnin Edice T. M. plzeňské nakladatelství Theodor Mareš. – Gustav Dubský po převzetí firmy zprvu pokračoval v původní soudobé beletrii (Jaroslav Kvapil, Marie Majerová, Zdeněk Tlamich, Vítězslav Markus) i naučné literatuře (Karel Engelmüller o Haně Kvapilové, F. V. Krejčí o K. H. Máchovi). Na svou českobudějovickou produkci navázal dalšími dramaty Eduarda Lederera (pseud. Leda) a postupně do programu zařazoval autorský okruh spolupracovníků Času. Po knize Jana Herbena (Hostišov, 1907) se soustředil především na čtenářsky atraktivní prozaickou tvorbu Josefa Svatopluka Machara. Soubor Knihy feuilletonů (1907–1914), nazvaný podle staršího výboru Macharových textů (nákladem Času 1901–1902) soustředil jeho publicistiku, vzpomínky, cestopisy, satiry, výjimečně i časové verše. Mimo soubor vyšel překlad do němčiny (Rom, 1908). V další různorodé produkci přispěli Josef Aleš-Lyžec o Krkonoších, Karel Skorkovský o létání, T. G. Masaryk o Palackého konceptu národa, Otakar Hostinský o nové české hudbě, F. X. Šalda o moderní české literatuře. V edici Knihovna čsl. abstinentního svazu (1909, red. Břetislav Foustka) vyšla jen Foustkova stať k tématu abstinence. Rozsahem i úpravou výjimečný byl Sborník T. G. Masarykovi k 60. narozeninám (1910, red. Edvard Beneš, František Drtina, F. V. Krejčí, Jan Herben) s příspěvky a vzpomínkami českých i zahraničních přátel a spolupracovníků. Knižní produkci průběžně provázely časopisy spjaté s Masarykovým hnutím. Měsíčník, pak čtvrtletník Čechische revue (5 ročníků 1907–1912, red. Arnošt Kraus) v němčině měl sloužit k prezentaci české vědy v cizině. Po ovládnutí periodika Studentská revue mládežnickou organizací realistické strany vydávala firma krátce časopis (ročníky 3, 1909/1910 a 4, 1910/1911) i jeho edici Knihovna Studentské revue (1910, jen protokoly sjezdů pokrokové mládeže a popularizace myšlenek T. G. Masaryka od Evžena Šterna). Nákladem firmy vycházel i pedagogický měsíčník Školská praxe (4 ročníky 1910–1914, red. Jan Robert Sucharda, Antonín Rambousek, Marie Gebauerová aj.). Samostatné postavení měl „list duševní kultury české“ Novina (5 ročníků 1908–1912, red. F. X. Šalda zprvu s J. S. Macharem a Jindřichem Vodákem), který Dubský svěřil F. X. Šaldovi údajně na naléhání Růženy Svobodové, aby mu zajistil pravidelný příjem. Přidružená „knihovna Noviny” Slunečnice (1909–1913) zařadila původní soudobé prózy (Antonín Sova, Josef Uher, Fráňa Šrámek, Zdenka Hásková, František Langer, Helena Malířová, Karel Horký, Žofka Kveder-Jelovšková), verše (Božena Benešová, Otokar Fischer, R. Bojko), drama (Jiří Mahen), studie (František Chudoba, Jan Vondráček), výjimečně překlady (Charles Morice, Mme Aurel) a spolu s časopisem pod Šaldovým vedením tvořila autonomní složku programu nakladatelství. Po rozdělení firmy 1912 vyšly v nakladatelství Grosman a Svoboda (majitel Gustav Dubský) 1913–1914 již jen filozofické úvahy Emanuela Rádla a vzpomínky na Dostojevského od Alexandra Jegoroviče Vrangela. – Klečkova firma Grosman a Svoboda se po odchodu Gustava Dubského vrátila k nakladatelství 1916 ojedinělou bibliofilií (indická erotická poezie s výzdobou Otakara Štáfla) a po lyrickém průvodci Slováckem (Tea Červenková) pokračovala překlady z angličtiny (Oscar Wilde, Jack London), francouzštiny (Rodolphe Bringer, Henri Barbusse, Honoré de Balzac, Anatole France, Claude Farrère) a ruštiny (Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Ivan Sergejevič Šmelev). Cizí beletrii doplnily mj. konverzační příručky angličtiny a francouzštiny (Fred Oliver Barton a Hector Savin), masarykovská přednáška (Emanuel Rádl), studie o dramatu (Otokar Fischer), reportáže z pařížské konference 1919 (Hanuš Jelínek), legionářská próza (Józa Novotný), agitka pro formující se národní církev (A. Šulc), ezoterické úvahy (Prentice Mulford), politické dokumenty (Memoáry knížete Lichnowského) a vzpomínky politického vězně (Otokar Vochoč). Společník Stanislav Minařík rozšířil nesourodý program o edici Divadlo Země (1922) s překlady současné dramatiky z chorvatštiny (Božo Lovrić) a angličtiny (Clemence Dane), satiru Jiřího Haussmanna a Studentský časopis (ročník 3, 1923/1924) před jeho převzetím nakladatelstvím Fr. Borový. – Grafickou úpravu publikací většinou řešili anonymní typografové z dodávajících tiskáren bez jednotící koncepce nakladatelství. Jednotlivé obálky navrhli Karel Šimůnek, Ladislav Novák, Jan Beneš, Luděk Marold, Miloš Jiránek, Viktor Oliva, František Kupka, Hugo Boettinger (hudebníny), Mikoláš Aleš a Jan Konůpek, výraznější výzdobou přispěli Max Švabinský, Vojtěch Preissig, Adolf Kašpar a Vratislav H. Brunner (časopis Novina a edice Slunečnice). Po tiskárnách Dr. Ed. Grégr, Emanuel Stivín a Alois Wiesner se kmenovou tiskárnou nakladatelství stala firma Edvard Leschinger, edici Slunečnice tiskl Albert Malíř. Po válce se zapojily tiskárny Merkur, Josef Kolanda aj.