L. K. Žižka

Nakladatelství nesoustavně provozoval jako doplněk svého knihkupeckého zaměstnání i pedagogické a publikační činnosti Leoš Karel Žižka (* 1866 Praha, † 1969 Praha). Vyučil se 1881–1884 knihkupcem u pražské firmy Fr. A. Urbánek, kde pak byl zaměstnán do 1891, naposledy jako obchodvedoucí. 1891–1895 pracoval v knihkupectví a nakladatelství Jos. R. Vilímek, kde rok vedl vídeňskou filiálku. Po čtyřměsíčním působení v distribuční firmě Höfer a Klouček setrval 1896–1921 v nakladatelství J. Otto nejprve jako propagační referent, později ve funkci disponenta jako vedoucí několika oddělení (1911 sestavil reprezentační katalog k 40. výročí podniku). 1919 si opatřil knihkupeckou a nakladatelskou koncesi a v říjnu 1921 se osamostatnil, zakoupiv knihkupectví od vdovy Josefa Pelcla (nakladatelský sklad firmy Josef Pelcl koupil téhož roku Josef Vetešník). Za květnových bojů 1945 byl dům, ve kterém knihkupectví sídlilo, poškozen a 1946 zbořen. Žižka pak živnost provozoval do března 1950 ve svém bytě. Souběžně se svým zaměstnáním působil v Odborné pokračovací škole Grémia knihkupců a nakladatelů pražských od jejího založení 1898 jako pedagog, od 1914 do 1939 školu vedl. Odborné články k aktuálním problémům oboru i jeho historii, zejména k jubileím významných firem a osobností, publikoval především v profesních časopisech a sbornících, hesly k tematice oboru přispíval do Ottova slovníku naučného nové doby. Podílel se na redakci Českého katalogu bibliografického na rok 1889 (1890), 1907–1915 redigoval 4 ročníky Lorenzova adresáře českých knihkupců, nakladatelů a oborů příbuzných. Od mládí uveřejňoval drobné prózy a fejetony v denících a časopisech (mj. Ohlas od Nežárky, Budečská zahrada, Zábavné listy, Národní listy, Besedy lidu, Zlatá Praha, Ilustrovaný svět, Světozor, Rozkvět, Lidové noviny, Národní politika, Křesťanská žena, Československý Červený kříž). Knižně publikoval mimo své nakladatelství Přehled překladů z jazyka francouzského do češtiny (s Jaroslavem Kloučkem, Alliance française 1889), studii O výkladní skříni knihkupecké (Svaz knihkupců a nakladatelů RČS 1934), vzpomínkové fejetony o hudebnících Mistři a mistříčkové (Toužimský a Moravec 1939), monografii E. Weinfurter (Svaz českých knihkupců a nakladatelů 1940) a sborník Setba 1898–1938 (Grémium knihkupců a nakladatelů v Praze 1940), pod pseudonymem Karel Pichl „knihkupeckou komedii o jednom jednání“ Raci (Ústřední spolek československých knihkupeckých účetních 1937) a prózu pro děti Knížka o Jeničce, lesním děvčátku (Ústřední učitelské nakladatelství a knihkupectví 1940). 1933–1941 otiskoval v profesním periodiku Československý knihkupec a Knihkupec a nakladatel cyklus vzpomínek na své dětství a knihkupecké začátky Paměti a osudy (knižně posmrtně 1999). Rukopis rozšířených vzpomínek, který později připravil k vydání pod názvem Minulost – Paměti knihkupcovy, byl v 60. letech 20. století údajně uložen v Památníku národního písemnictví, je však nezvěstný.

Vyšlo cca 20 titulů. – V prvém období se L. K. Žižka jako tzv. soukromý nakladatel bez koncese zaměřil na odbornou literaturu. Do edice Knihkupecká bibliotéka (1902–1916), určené především pro potřeby pokračovací školy, zařadil své učebnice knihkupeckého a nakladatelského provozu a učebnice účetnictví od pedagoga gremiální školy Antonína Bedřicha Neuberta. Dalších vydání příruček se později ujalo Grémium knihkupců a nakladatelů v Praze, které též k edici připojilo poslední titul (Jan Kubíček: Knihkupecká reklama, 1932). K širší odborné veřejnosti směřovaly brožury Knihkupecké příručky a rozpravy (1905–1907) s poučením o korekturách (Antonín Strnad), informací o lipském nakladatelském domu Brockhaus (Ferdinand Krejčí) a přednáškou o významu knihkupeckého povolání (Bedřich Šaloun). Po zřízení vlastního podniku 1921 vydal sbírku básní (kolega z gremiální pokračovací školy Prokop Miroslav Haškovec pod pseud. Jan Hanský), verše Omara Chajjáma v překladu z angličtiny a výbor z bajek Jeana de La Fontaina. Na Knihovnu Rozhledů svého předchůdce Josefa Pelcla se pokusil navázat edicí Nové rozhledy (1923), v níž však vyšla jen úvaha o významu antiky (Vladimir Petrovič Buzeskul). Jako nakladatel byl uveden na i několika brožurách Státovědecké společnosti, jejíž publikace ve 20. letech distribuoval. Nesourodou produkci doplnily cestovní vzpomínky plavce Alfreda Nikodéma (1928) a česko-německé daňové tabulky (Josef Kepl, 1940). Po 2. světové válce omezil program nakladatelství na své vlastní knihy. Novinky Staropražské vzpomínky (1946) a dívčí román Stříbrný pták (1947, pseud. Karel Pichl) doplnily reedice (Mistři a mistříčkové a Knížka o Jeničce, lesním děvčátku). Poslední publikace Knížka o Janu Gotthardovi, kterou věnoval životu a dílu svého přítele a kolegy, vyšla 1947 s vročením 1914. – Na výzdobě Žižkových titulů se podíleli Prokop Laichter a F. X. Margold, knížky pro děti ilustroval Oldřich Cihelka. Tisk zajišťovaly pražské tiskárny, především František Loh.