A. Reinwart

Antonín Reinwart (* 1856 Líté u Plzně, † 1929 Horní Černošice, dnes Černošice, pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech) se po studiu na plzeňské reálce vyučil  knihkupcem u karlínské firmy Mikuláš a Knapp, v níž pak setrval jako zaměstnanec. Po zániku firmy rozchodem společníků Josefa Mikuláše a Mamerta Knappa staršího vedl od počátku 1881 krátce knihkupectví svého strýce Josefa Mikuláše v Karlíně. Pro edice svých zaměstnavatelů přeložil aktovky Augusta Kotzebua a prózu pro mládež Richarda Barona (1880), u Josefa Mikuláše publikoval komentovanou bibliografii včelařské literatury (1881). V listopadu 1881 získal knihkupeckou a nakladatelskou koncesi a v prosinci téhož roku otevřel knihkupectví, k němuž záhy připojil i nakladatelství. 1882 rozšířil závod o pobočku v Českém Brodě, kterou od něho 1884 převzal a pod svým jménem dále provozoval její inspirátor Josef Miškovský. Pražský podnik Reinwart ve 2. polovině 80. let 19. století přestěhoval do novostavby svého  domu ve Vodičkově ulici a profiloval jej jako „knihkupectví a nakladatelství v oboru domácího a polního hospodářství". Na provozu firmy se do 1911 významně podílel Bohuslav Foit jako obchodvedoucí knihkupectví (od počátku 20. století byl disponentem) a zřejmě i redaktor nakladatelství. Po jeho odchodu do zakládaného Zemědělského knihkupectví A. Neubert (>LČL 3, s. 504–508) Reinwartova firma ztrácela vedoucí postavení ve své specializaci. 1913 se změnila na veřejnou obchodní společnost za účasti zakladatelova syna Alberta Reinwarta,  který se postupně zapojoval do řízení podniku. 1925 zaniklo knihkupectví (nahradil je obchod sportovními potřebami Lesalov), Antonín Reinwart odešel do ústraní a jediným majitelem firmy se stal  JUDr. Albert Reinwart (* 1884 Praha, † 1968 Praha). – Antonín Reinwart se od mládí angažoval v profesních korporacích. Nejprve působil ve výboru Spolku českoslovanských knihkupeckých účetních, později se jako funkcionář  Spolku českých knihkupců a nakladatelů (1895–1897 byl jeho starostou) podílel na založení a řízení interních periodik Spolku Oznamovatel a Knihkupecký oznamovatel. 1896–1897 spoluredigoval oba ročníky prvního propagačního spolkového časopisu Kniha. Jako starosta pražského knihkupeckého grémia (1898–1911) mj. přispěl k osamostatnění a rozvoji knihkupecké pokračovací školy a k zavedení nedělního klidu v knihkupectvích. Působil rovněž ve včelařských organizacích a v dalších korporacích, byl členem Sboru obecních starších města Prahy. V dalším veřejném působení se zaměřil zejména na obchodní kontakty s Bulharskem (organizoval českou účast na výstavě v Plovdivu 1892, jako dlouholetý konzulární zástupce Bulharska pro Království české obdržel několik bulharských vyznamenání a ocenění). V Černošicích, kde vlastnil několik nemovitostí (mj. letní dům podle návrhu architekta Jana Bedřicha Vejrycha), přispíval k zvelebení obce a byl až do své smrti starostou. – Albert Reinwart výrazně utlumil nakladatelství a změnil jeho zaměření. 1932 se vzdal koncese ve prospěch dosavadního disponenta firmy Karla Krause (* 1886, † 1947), který si otevřel vlastní knihkupectví v Praze-Dejvicích. Reinwart se s novou, jen nakladatelskou koncesí od 1934 zaměřil na publikace k daňové problematice a podnik přenesl do působiště svého tchána Eduarda Beauforta.

Vyšlo cca 450 titulů. – Nakladatelství se zprvu zaměřilo především na soudobou původní i přeloženou beletrii (vojenské prózy Pavla Albieriho, verše Antonína Šnajdaufa, cestopisné črty J. L. Turnovského, knihkupecké povídky Josefa M. Hovorky, povídky J. I. Kraszewského). Josef Václav Frič v nakladatelství uplatnil svůj překlad Byronova Manfreda a nákladem českobrodské pobočky vydal drama na bulharský námět Asjenův pád. V edici původní prózy Reinwartova sbírka zábavných spisův (1883–1886, red. Pavel Albieri) publikovali kromě redaktora Jan Antoš, Jakub Arbes, Svatopluk Čech, Václav Řezníček a Božena Studničková. Za účasti spolku Radbuza Reinwart vydal básnickou pozůstalost Vojtěcha M. V. Bělohrobského (ed. Antonín Šnajdauf), pro literární odbor Umělecké besedy verše Františka Chládka (ed. Otakar Mokrý), péčí Kola polského u něho vycházely Vybrané spisy Jos. Ign. Kraševského (Kraszewského; 1883-1884) v překladech Františka Kvapila, Františka Aloise Hory a Jana Hudce a s úvodní statí Edvarda  Jelínka. Na projektech akademického spolku Slavia nakladatelsky participoval doprovodnými texty ke kurzům slovanských jazyků Slovanská čtení a sbírkou lidových pohádek a pověstí. Od přelomu 80. a 90. let 19. století, kdy zbytky nákladu této produkce uvedl na trh jako „nová, levná vydání", zařazoval beletrii jen výjimečně. Kromě několika svazků písní, her a básniček pro mateřské školy Boženy Studničkové a knížek anekdot a mysliveckých historek vyšly dva překlady: příběh pro děti Vranka Anny Sewellové (1896) a Sonety Konstantina Petkova Veličkova (1900). Mezi naučnými spisky a příručkami  různého zaměření (návody k dětskému tělocviku Klementiny Hanušové, zeměpisné stati a národohospodářské úvahy Jana Palackého, kuchařka Gabriely Triwaldové v české a německé mutaci aj.) se postupně prosadila odborná hospodářská literatura, na kterou se od poloviny 80. let 19. století specializovalo i firemní knihkupectví. Obsáhlé katalogy (vycházely v několikaletých intervalech od 1886 do 1925) uváděly kromě produkce nakladatelství i převzaté publikace některých hospodářských korporací a odborné spisy, vydávané vlastním nákladem autorů. Příručky a návody, vydávané v kmenové edici Hospodářská knihovna (1883–1924) i samostatně, se věnovaly praktickým otázkám včelařství, hedvábnictví, vinařství, chmelařství, zelinářství, ovocnářství, holubářství, králikářství, výcviku psů, chovu drůbeže, ovcí, koní, hovězího i vepřového dobytka, zvěrolékařství, zpracování mléka a sýrařství, ošetřování a hnojení polí a luk, silážování píce, meliorací a vodního hospodářství, rybnikářství a chovu ryb, lesnictví, myslivosti, houbařství, cihlářství, vrbařství a košikářství, hospodářského účetnictví, stavitelství, ale i preparace živočichů a pořádání sbírek. Autorský okruh (mj. Jan Datel, Josef Dumek, Jan Karel Řezáč, Vladislav Šír, Karel Hrubý, Josef Bezdíček, Antonín Němec, Karel Sallač, Karel Kohlmünzer, Adolf Potůček, František Ladislav Sitenský, František Ladislav Čech, Jan Václav Kálal, Antonín Kolárský, Marie Orlová, Jan Věnceslav Chmelař, Josef Alois Křemen, Antonín Rosam, František Dvořáček, Karel Morava, Josef Šlais, Vojtěch Honc) tvořili převážně odborní učitelé, ředitelé hospodářských škol, zvěrolékaři a praktičtí hospodáři, jen výjimečně vědci a výzkumníci. Kmenovým autorem zelinářských, bylinářských, květinářských a sadovnických příruček byl zahradník a redaktor časopisu Česká flora Martin Fulín, návody ke šlechtění růží, rychlení zeleniny, pěstování myrty, hyacintů, jahod a žampionů psal Reinwartův zaměstnanec Bohuslav Foit (pseud. Bohuslav Růžinský, B. F. Růžinský). Specializovaná Reinwartova kapesní sbírka hospodářských zákonů (1903–1906) zakrátko zanikla a komentované zákony a předpisy (připravovali je Eduard Srb, Alois Josef Benč, Ladislav Učík a Karel V. Follprecht) vycházely až do počátku 30. let 20. století mimo edice. Mnohé tituly vyšly v několika, zpravidla postupně doplňovaných vydáních, s generační obměnou se k téže látce vraceli noví autoři. Jen zřídka doplnila produkci obsáhlejší kompendia. Po sborníku odborných studí „k oslavě 40letého panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I." Rukověť zemědělství (1888, red. Jan  Baptista Lambl a Jan Tomeš) a příručce Jan Böhma  a Josefa Kafky Illustrovaný zvěrolékař (1895) to byla zejména „sbírka rad, pokynů a předpisů" Zlatá pokladnice pro hospodáře a hospodyně (1900–1903, 8 dílů). Knižní publikace doplnila oborová periodika. Po časopisu Pražská včela (1882–1884, red. J. K. Řezáć) vycházela v redakci J. B. Lambla  prestižní, avšak výrazně ztrátová odborná revue Archiv zemědělský (1886–1890). 1889 Reinwart převzal uprostřed 19. ročníku do svého nákladu praktický odborný týdeník Hospodář a vydával jej krátce s názvem Nový hospodář, od 1890 jako Hospodář českoslovanský a od 1920 Hospodář československý (red. postupně mj. J. B. Lambl, Antonín Kolárský, Antonín Reinwart, František Duchoň). Časopis zanikl pro nezájem odběratelů 64. ročníkem 1934. Počátkem 1908 se Reinwart 16. ročníkem nakladatelsky ujal i "časopisu pro zahradníky, majitele zahrad, vil, parků a přátele rostlin" Česká flora a vydával jej za odborné redakce jeho dosavadního majitele Martina Fulína do konce 1919, kdy časopis 27. ročníkem ukončil. Převážně s redakční vazbou na časopisy vycházely i hospodářské, myslivecké, včelařské a zahradnické kalendáře. – Tisk publikací v rutinní úsporné úpravě s četnými kresbami a fotografiemi zajišťovaly zprvu zejména velké pražské tiskárny J. Otto, Jos. R. Vilímek, Alois Wiesner a Politika, později E. Beaufort a drobné tiskařské závody. Jedinou výzdobou Hospodářské knihovny byla univerzální kreslená obálka, záhlaví Hospodáře českoslovanského nakreslil Pavel Körber.

Od počátku 20. let 20. století se skomírající nakladatelství souběžně s reedicemi starších titulů a sporadickými novinkami odborné hospodářské literatury pokoušelo profilovat v jiných oborech. Po edici Pohledový průvodce Republikou československou (1922; jen série pohlednic Prahy) se Albert Reinwart od 1923 zaměřil na radiotechnické a elektrotechnické příručky, které soustředil kolem časopisu Radiotelegrafie a -telefonie (red. Otto Kučera a Josef Strnad; 1923–1931 vyšlo 7 ročníků). U jediného svazku zůstal „odborný almanach a adresář československého průmyslu grafického a veškerých odvětví příbuzných" Papír a kniha (1925), výrazněji se nerozvinula ani instruktivní Sportovní knihovna Lesalovu (1927–1930), iniciovaná zřejmě sportovní prodejnou v Reinwartově domě. Poslední specializaci zahájily v polovině 20. let daňové příručky Františka Šmída a Jana Luzuma, na které navázal na nové adrese měsíčník „pro informaci ve všech záležitostech daňové praxe" Evidence (1934–1941, red. Albert Reinwart). Po jeho zastavení v květnu 1941 pokračoval Reinwart několika vlastními brožurami ve volné řadě Příručky Evidence  (do 1947).