Antonín Reis

Antonín Reis (* 1857 Kosobody, dnes Jesenice-Kosobody, † 1916 Praha) byl zprvu zaměstnán jako sazeč v tiskárně B. Grund a V. Svatoň v Praze na Vinohradech. 1895 podnikl na stipendium grémia pražských knihtiskařů studijní cestu do západní Evropy, jejíž průběh a výsledky zaznamenal v knížce Za strojem sázecím! (1895). Od mládí působil v sociálnědemokratickém hnutí, zejména jako agitátor a iniciátor výprav k mohyle bitvy u Lipan. 1896–1902 byl ředitelem Dělnické knihtiskárny a nakladatelství v Praze, od prosince 1905 ředitelem Slévárny písem – české akciové společnosti. 1909 založil na Vyšehradě vlastní tiskárnu (název uváděla střídavě též A. Reis, Ant. Reis), při níž vyvíjel i nakladatelskou činnost. Po jeho smrti (byl zpopelněn v Žitavě) vedla závod nejprve vdovským právem Marie Reisová (* asi 1862 ?, † 1927 Poděbrady), později synové Vladimír a Pravoslav. Knihtiskařskou a nakladatelskou koncesi získal 1929 Vladimír Reis (* 1891 ?,  † 1976 Praha), absolvent vyšší průmyslové školy, 1910–1912 vyučený v otcově tiskárně. 1932 (ve vydávaných knihách až 1935) změnila firma název na Vladimír Reis (též Vl. Reis, Vlad. Reis). Zanikla zřejmě počátkem 50. let 20. století.

Celkem vyšlo cca 70 titulů. – Ještě před založením vlastního podniku inicioval Antonín Reis vznik nákladně vypravené kulturně-politické revue Naše Slovensko (s podnázvem Měsíčník pro zájmy uherských Slováků vycházela 1907–1910), byl jejím vydavatelem i odpovědným redaktorem a v létě 1909 převzal i její tisk. Současně rozvinul knižní nakladatelství, které pokračovalo i po zániku časopisu (zastaven byl v říjnu 1910 po uzavření 3. ročníku pro nedostatek odběratelů). Větší nakladatelské projekty z 1909 se nerozvinuly. Souborná díla Björnstjerne Björnsona po úvodním svazku nepokračovala, z popularizačního cyklu životopisných portrétů Návštěvy u velkých lidí vyšel jen esej Karla Pelanta Plato (ohlášen byl J. J. Rousseau a další). Z přispěvatelů  Našeho Slovenska v nakladatelství dále publikovali Karel Pelant satirické drama, Quido Maria Vyskočil milostný román, Eduard Lederer  (pseud. Leda) drama a eseje v dopisech a Emil Edgar stati o umělecké výchově. Další program soustředil tvorbu úzkého kruhu autorů. Sbírkami veršů přispěli Lila Bubelová (pod jménem Lila B. Nováková) a Jiří Ruda (vl. jm. František Náprstek), povídkami Adolf Brabec, verši a románem Emanuel Lešehrad, studií o něm Vojtěch Kristián Blahník. Své verše a prózy do nakladatelství zasílal českoamerický kazatel a novinář Václav Miniberger (pseud. Jan Harris Zachar), po jednom titulu uvedli Arnošt Czech z Czechenherzu (verše) a Boža Polák (román). Z cizích literatur vyšly jen Hrůzyplný život velikého Gargantuy Françoise Rabelaise (první část překladatelského projektu týmu Jihočeská Theléma) a raná povídka od Honoré de Balzaca v překladu V. K. Blahníka. Zákazníkům tiskárny byly určeny reprezentačně vypravené neprodejné tisky (1912 kresby Josefa Mánesa  s komentářem Emila Edgara, 1913 přetisk kroniky o Janu Žižkovi z roku 1564). Po zakladatelově smrti vyšel 1917 v nepatrném nákladu miniaturní kuriózní tisk („dosud nejmenší sázená česká knížka“) s vlasteneckým textem F. A. Šuberta a téhož roku uzavřely první nakladatelské období tiskárny divadelní hra (František David) a přeložené povídky o dětech (Franziska Mannová). – Většinu publikací této etapy graficky upravil a osobitě vyzdobil faktor tiskárny Jaroslav (Jarka) Motyčka. V duchu moderních zásad knižní úpravy akcentoval uměřenou dekorativní výzdobu na úkor tradiční ilustrace (ojediněle Karel Šimůnek). Výzdobou Rabelaisova Gargantuy přispěl Vratislav H. Brunner, obálkovými kresbami mj. Alois Kalvoda. Jako zakázková tiskárna pracovala firma zejména pro menší programová nakladatelství (Přemysl Plaček, Stanislav Minařík aj.) i pro autory, vydávající vlastním nákladem (mj. Karel Horký a Michal Mareš). – Sporadické exkurze do nakladatelské oblasti obnovila tiskárna až v polovině 20. let, na předchozí vysokou úroveň knižní úpravy však už nikdy nenavázala. V edici „malých učebnic řečí pro samouky“ Multiglot (1927–1928, red. Ota Zahrada) vyšly jen redaktorovy učebnice angličtiny a španělštiny. Příspěvky o perspektivách kosmonautiky z Lidových novin do knižní publikace soustředil Vilém Santholzer (1928), časopisecké fejetony o českých filmových herečkách Joe Hloucha (1937). Hlavní autorkou nakladatelství se stala Jiřina Horská (vl. jm. Filipina Hoffmannová, učitelka v Kostomlatech a v Praze), jejíž povídky a romány o ženských osudech (včetně autobiografické prózy o publikačních svízelích plaché spisovatelky), verše, drobná dramata i překlad z angličtiny (Jane Austenová) vycházely 1930–1946. Za protektorátu využili Reisovy nakladatelské koncese vydavatelé i jednotlivci, jimž zpřísněné publikační předpisy znemožnily samostatné působení. Nejprve v nakladatelství Propaganda, později nákladem a tiskem Vladimíra Reise vycházela „sbírka poutavé četby“ Napětí (1941; vydával a řídil ji Norbert Walter), která uvedla v překladech z němčiny detektivky, gangsterku a dobrodružný příběh z tropů (Louis Weinert-Wilton, R. Anders, Olaf Vaernhols, Norbert Walter pod pseud. C. Rokker, Edwin Demel) spolu s kovbojkou nezjištěného českého autora (pseud. Barrie Bates). Románová edice Novella (1942), kterou u Reise hodlala vydávat Česká peněžní společnost (knižní archy vkládala do časopisu Peněžní zpravodaj), zanikla po prvém titulu (Ernst Frebel). Reisova nakladatelská koncese rovněž zastřešila příručky daňových a stavebních odborníků (Karel Marek, Josef Sedlák aj.) a cvičebnici prvouky (Berta Pawingerová). Vlastní ediční program tiskárny ve 40. letech tak zřejmě rozmnožily jen původní detektivka (pseud. Barrie Bates) a knížka pohádek (Miloslav Valvoda).