Ot. Čermák

Zakladatel tiskárny Maxmilián Čermák (* 1843 Štěpánovice u Klatov, † 1892 Klatovy) absolvoval 2 třídy reálky a vyučil se kupcem u svého strýce Václava Krále v Klatovech. Z podnětu vlasteneckých měšťanů, kteří ve městě usilovali o založení českého časopisu, odešel do Prahy, kde sbíral zkušenosti v karlínské tiskárně Mikuláš a Knapp. V září 1867 dostal po intervencích Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra a dalších tiskařskou koncesi pro Klatovy a založil tiskárnu Max. Čermák, kterou zprvu řídil zkušený faktor Josef Václav Žák. Od ledna 1868 v ní vycházel týdeník Šumavan, který výrazně přispěl k formování společenského a kulturního života ve městě. Sám tiskař se angažoval především v sokolském hnutí a v organizaci dobrovolných hasičů; politicky se hlásil ke státoprávně-pokrokovému programu. 1870 se oženil se svou sestřenicí Marií Královou, 1872 rozšířil podnik o papírnictví a 1873 o knihkupectví, které však 1892 při stěhování tiskárny do vlastní budovy zaniklo. Kromě Šumavana (1891–1892 vycházel střídavě s Úhlavanem) založil ještě časopisy Český hasič (1878–1904) a Vojenské listy (1883 a 1884; po 2 ročnících pokračovaly v Kolíně) a tiskl další regionální periodika. Po zakladatelově smrti 1892 vedla tiskárnu vdovským právem Marie Čermáková (roz. Králová; † 1902). Jejím nástupcem a dědicem podniku byl syn Otakar Čermák (* 1876 Klatovy, † 1939 Klatovy), který se po absolvování nižšího gymnázia (1891) vyučil v rodinné tiskárně, od 1892 pomáhal matce v jejím vedení a od 1900 řídil Šumavana. Firemní název změnil na Ot. Čermák, působil v Sokole a v ochotnickém divadle, politicky navázal na otcův program. Poprvé se oženil 1903 (manželka Františka zemřela 1908), podruhé 1921. Počátkem 1. světové války byl Šumavan zastaven a jeho vydavatel již po nástupu vojenské služby trestně stíhán a souzen. Po 1918 s obnovením časopisu si firma udržela postavení významné regionální tiskárny (tiskla mj. Dějiny někdejšího král. města Klatov Jindřicha Vančury). Po náhlé smrti Otakara Čermáka (zemřel 7. ledna 1939 raněn mrtvicí) vedli tiskárnu synové z jeho 1. manželství Otakar Čermák mladší (* 1904 Klatovy) a Ladislav Čermák (* 1905 Klatovy) na koncesi, kterou vdovským právem získala jejich nevlastní matka Anna († 1950). Časopis Šumavan byl podruhé zastaven v květnu 1941 (jediné číslo vyšlo ještě 19. 5. 1945) a tiskárna pak ztrácela zakázky a postupně upadala. Zrušena byla v létě 1952 a její zařízení bylo zlikvidováno. – Nejstarší z 8 sourozenců Otakara Čermáka Ladislav Čermák (* 1874, † 1922) se vyučil knihkupcem v Mělníku a po praxi v Praze koupil 1903 v Klatovech od dcery Josefa V. Nechutného Barbory knihkupectví (zal. 1861), které pak vedl do své sebevraždy počátkem ledna 1922. Mladší Otakarův bratr Miloslav Čermák (* 1882, † 1956) se vyučil u otce knihtiskařem a po krátkém působení v Táboře pracoval od 1902 v bratrově tiskárně nejprve jako sazeč a 1912–1938 s přerušením za 1. světové války (vrátil se z ní 1920 jako ruský legionář) tiskárnu řídil jako faktor. Miloslavova manželka Růžena Čermáková převzala po smrti Ladislava Čermáka od jeho dědiců knihkupectví, které pak pod svým jménem provozovala asi do 1949. Další Otakarův bratr Vratislav Čermák (* 1888, † 1964) byl středoškolským profesorem zeměpisu a dějepisu, kulturním publicistou a kronikářem rodiny.

Celkem vyšlo cca 80 titulů. – Nakladatelství při knihtiskárně zahájilo sborníkem k jubileu Václava Matěje Krameria (1868). Pokus o edici Zábavné spisy pro mládež (1871) přinesl jen návody k dětským hrám od pedagoga Františka Šubrta (pseud. F. Těchonický). Časopis Český hasič tematicky doplnily každoroční kapesní kalendáře (Čermákův kalendář českých hasičů na roky 1881–1904) a hasičské příručky (Václav F. Kohl aj.). Z původní odborné tvorby převážily pomocné učebnice pedagogů klatovských škol, především gymnázia. Václav Petrů přispěl studií z poetiky, Emanuel Taftl úspěšnou učebnicí algebry (4 vydání), Josef Podstatný čítankami z textů latinských klasiků a ředitel hospodářské školy Rudolf Treybal pojednáním o chmelu. Spolupracovník Šumavana Eduard Valečka doporučil k vystěhovalectví Rusko a zpracoval populární dějiny této země, František Šubrt (šifra F. J. Š.) publikoval slovníček galicismů a své stati ze Šumavana o hradech a tvrzích na Klatovsku. Torzem zůstal nejvýznamnější ediční projekt – vlastivěda Klatovska (Justin V. Prášek). Z beletrie zařadil Maxmilián Dvořák po verších suplenta klatovského gymnázia Hanuše Věnceslava (Jana Václava) Tůmy (Jaroslav, 1871; Básně, 1872) jen překlad románu (Louise Mühlbachová: Nevolník, 1877) a divadelní aktovku (Karel O. Hubálek: Matka praporu, 1892), jíž uzavřel první období nakladatelství. Otakar Čermák ukončil 1904 vydávání ztrátového časopisu Český hasič i přidruženého kalendáře. Nakladatelství oživil až 1909, čerpaje především z textů, otiskovaných v Šumavanu. Povídkami s tematikou Klatovska se představil Jiří Guth, výrazněji se však v beletrii prosadil Jos. Hais Týnecký. Romány a povídky prózou i veršem publikoval jak samostatně, tak v edici Sbírka původních románů (též s názvem Beletristická,resp. Románová příloha Šumavana, 1913), do níž dále přispěli veršovaným cestopisem František Špaček a prózou Emma Kubešová. K výzdobě obálek beletrie byli přizváni Jozef Čejka a Václav Čutta. 1915 vyšla „nejvzácnější památka pěveckého umění nejdávnějších předků“ Rukopis Královédvorský a Zelenohorský s výkladem Josefa Oščádala. Postupně v produkci převážily vlastivědné publikace s regionální tematikou, především zvláštní otisky ze Šumavana. Přispěli Jan Tarantík (anonymně), Vratislav Čermák, Bohumil Zuna, František Nekola, Václav Ryneš, Karel Hostaš, Otakar Čermák, Rudolf Heinzl, Adolf Smolák (vl. jm. Adolf Pechmann; v nakladatelství vydal i knížku humoresek), Alexander Berndorf a Josef Hozman. Regionální program završila Vlastivědná knižnice Klatovska (1936–1941, red. Josef Biskup a Karel Polák). Promyšleně koncipovaná a pečlivě redigovaná edice, tematicky zakotvená na Klatovsku a v širším Pošumaví, přinášela verše a prózy (Julius Skarlandt, Josef Berka, Jaroslav Janoušek, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, Vladimír Kolátor, Josef Biskup), vzpomínky (Josef Franta Šumavský), krajové pověsti (Karel Slavoj Amerling, Christian Heinrich Spiess), beletrizující publicistiku (Rudolf Kepka, Marie Biskupová pod pseud. Marabi), historické stati a drobné kulturně historické monografie (Karel Polák, Ferdinand Vaněk, Karel Hostaš, František Plánička, Josef Volf, Jaroslav Kvapil, Alexander Berndorf, Adolf Pechmann pod pseud. Adolf Smola) a jubilejní sborníky (T. G. Masaryk a Klatovy, 28. říjen na Klatovsku). Redaktor Josef Biskup přispěl slovníčkem umělců Klatovska a průvodcem po Klatovsku. Medailony autorů jednotlivých svazků psali kromě Josefa Biskupa (šifra Bp.) Josef Polák, Hana Štěpánková, Antonín Hartl (i jako A. H.) a šifry Hf., O. L. a Rfš, Výzdobou a ilustračním doprovodem přispěli převážně výtvarníci spjatí s širším regionem, mj. Matěj (Mates) Hron, František Václav Eisenreich, Václav Krs, Josef Hodek, Bedřich Andrle, Bohuslav Tůma, Zdeněk Guth, Jana Brožová, Vratislav Hlava (R. Bém), František Ketzek, Josef Konrád, František Michl, Václav Lehrer, Václav Kocourek a Vojtěch Cinybulk, značku edice nakreslil Svatopluk Havrlík. Redakce nabízela i přednostní číslované výtisky většiny titulů a stálým odběratelům vždy pro 5 svazků (1 řadu) souhrnné vstupní strany a původní nakladatelské desky s výzdobou Karla Poláka, Ferdinanda Vaňka, Antonína Majera a Karla Kuneše. Mimo edici se Josef Biskup představil hudebninou se svými písněmi (skladatelé Emil Němeček, Stanislav Toman a Jiří Pomahač). – Obdobu Vlastivědné knižnice Klatovska zaměřenou na děti a mládež redigoval Josef Biskup 1940–1941 v konkurenční klatovské tiskárně J. Z. Laš (Závod tiskařský a nakladatelský) a od 1941 v příbramském nakladatelství Ant. Pelz.