Vl. Orel

Vladimír Orel (* 1900 Horní Bobrová u Nového Města na Moravě, † 1974 Praha) se vyučil knihkupcem u velkomeziříčské firmy Alois Šašek. Jako příručí nebo účetní pracoval u velkých pražských firem, načas se vrátil do Velkého Meziříčí jako obchodvedoucí Šaškova knihkupectví. 1925 se osamostatnil, získal knihkupeckou a nakladatelskou koncesi a v Praze-Vršovicích zahájil nakladatelskou činnost (1925–1933  byl současně společníkem vršovické knihtiskárny Vladislav Burda). 1927 přenesl nakladatelství do vnitřní Prahy, 1929 se majitelem firmy Vladimír Orel stal Čeněk Jiří Dědič (psal se Č. J. Dědič; * 1899 Jimramovské Pavlovice, dnes Věcov – Jimramovské Pavlovice, †  ? ?), disponent mezinárodní inzertní kanceláře Rudolf Mosse. Účast Vladimíra Orla na vedení podniku v tomto období není jasná; nové firemní označení Vl. Orel, maj. Č. J. Dědič uváděly jen některé obálky knih a propagační materiály nakladatelství. 1931 se podnik změnil na společnost s ručením omezeným (1932 získala firma Vl. Orel, knihkupectví a nakladatelství, společnost s r. o. novou koncesi), jejímž zástupcem byl krátce účetní firmy a budoucí samostatný nakladatel Josef Svoboda, 1933 opět Vladimír Orel. Jednatelkou a hlavní podílnicí se stala Orlova manželka Marie Orlová. Když se 1939 společnost dostala do vážných finančních potíží, Marie Orlová ji zažalovala a v soudně nařízené exekuci získala zbylý majetek firmy ještě předtím, než na něj byl 1942 vyhlášen konkurz. Na základě žaloby ostatních věřitelů byli téhož roku Orel s manželkou odsouzeni pro podvodný úpadek k několikaměsíčním nepodmíněným trestům, po odvolání (Orel se s věřiteli mezitím vyrovnal) byl rozsudek 1943 zrušen. 1942–1944 sledoval případ sérií denunciačních článků časopis Arijský boj. Vladimír Orel mezitím již 1940 získal novou koncesi na své jméno a firma pokračovala se staronovým označením Vladimír Orel (někdy též V. Orel nebo Nakladatelství Vladimíra Orla). Koncem 1948 byl do nakladatelství dosazen zmocněnec Oleg Homola, 1949 firma likvidovala a její majitel byl krátce vězněn. Pak byl účetním v národním podniku Interiér do 1952, kdy se nuceně vystěhoval z Prahy a zaměstnán byl jako skladník na montážích, později do důchodu 1960 jako účetní skláren Kavalier v Sázavě.

Vyšlo cca 220 titulů. – Po první edici odborných pojednání Pedagogická přítomnost (1925–1927, red. Jan Uher) následovala Sbírka komentovaných zákonů Československé právo (1927-1928, red. Rudolf Dominik). Nejrozsáhlejší edice Kniha všem (1928–1932, 1946) začínala jako volná nečíslovaná řada, zastřešující levná sešitová vydání rozsáhlých románových cyklů Lva Nikolajeviče Tolstého (v překladech Václava Chába) a Alexandra Dumase (v překladech Bedřicha Vaníčka). Až 1929 s profesionální grafickou úpravou (nejprve F. J. Müllera, později Františka Podešvy) přibyla tiráž s edičními údaji. V edici se pak střídaly vícedílné soubory (arabské pohádky Tisíc a jedna noc a historické románové cykly Karla Herloše, Wacława Jana Gąsiorowského a Alexandra Dumase) s tituly převážně současné původní i přeložené pózy (z českých autorů mj. Jan Václav Rosůlek, Jan Weiss, Maryna Fričová, Gabriela Preissová, Eduard Rada, Josef Jahoda, z cizích Miroslav Krleža, Arnold Bennett, Constantin Weyer, Albert Londres, John Erskine, Lucio d'Ambra, Leo Belmont, Henri Allorge, Ottwell Binns, Włodzimierz Perzyński aj.). Ty byly nabízeny v subskripci postupně ve třech desetisvazkových kompletech s obálkovým označením Desítka  zajímavých knih. Edici uzavřelo deset detektivek Jamese Morgana Walshe s inovovaným obálkovým označením Zapečetěné detektivní romány (s neporušenou zálepkou, která blokovala poslední archy knihy, bylo možno knihu vrátit knihkupci). Výzdoba Desítek zajímavých knih a Zapečetěných detektivních románů se omezila na atraktivní obálky. Po návrzích Čeňka Jandla, Jana Rambouska, Bořivoje Hnátka a Josefa Kočího se postupně úspěšně prosadily působivé fotomontážní obálky Otakara Mrkvičky a zejména Jindřicha Štyrského a Vojtěcha Tittelbacha. Historické románové cykly provázeli ilustracemi a kreslenými obálkami Věnceslav Černý a Josef Kočí, výtvarníkem souboru Tisíc a jedna noc byl František Podešva. Typizované fotomontážní obálky posledního Dumasova cyklu Pařížští Mohykáni (v překladu Marie Dolejší) zřejmě navrhl nastupující grafický spolupracovník firmy Jindřich Kučera. Autory nakladatelských vazeb na jednotlivé komplety byli Josef Solar, František Podešva a Jindra Vichnar, jedním návrhem přispěl i František Muzika. Až 1946 připojilo nakladatelství k edici zcela mimo její předchozí kontext román Julie Brožové-Malé. Jako jediný svazek edice Globetrotter (1931) vyšla bez udání nakladatele reportáž Rogera Salardenna o prostituci v evropských městech. Klasická beletrie v náročnější grafické úpravě a výzdobě (s účastí Jindry Vichnara a Cyrila Boudy) měla vycházet v edicích Kuriosa (1931; jen Petronius Arbiter) a Věčné knihy (1931; Alphonse de Lamartine, Božena Němcová Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre). Zjevnou programovou bezradnost při poměrně hojné produkci kompenzovala firma nápodobou cizích edičních projektů i obchodních metod a reklamních postupů jiných nakladatelství (prospekty na sbírku Československé právo napodobovaly propagační materiály Československého kompasu, soubor Tisíc a jedna noc překladatelsky i reklamně parazitoval na projektu Aventina, prezentace Desítek zajímavých knih kopírovala postupy nakladatelství Sfinx u tzv. Sérií Sfinx apod.). Již během doznívání beletristických edic se nakladatelství vrátilo k literatuře naučné. Edice Orlovy příručky pro studující i samouky (1931) přinesla v rychlém sledu přeložená kompendia Théophila Moreuxe  a Georgese Duranda k dílčím otázkám matematiky, geometrie a fyziky. Mimo edice vyšly mj. paměti francouzského generála Ferdinanda Foche, adaptace Brehmova Života zvířat pro mládež a příručka přírodní léčby Sebastiana Kneipa. Prestižní projekt nakladatelství, „sborník pokroků současného lidstva" Dvacáté století (1931–1934), soustředil v osmi svazcích přehledové stati význačných odborníků, převážně vysokoškolských pedagogů a výzkumných pracovníků, k objevům a vývojovým tendencím v astronomii, technice, průmyslu, stavebnictví, zemědělství, národohospodářství, právu, hospodářském a politickém zeměpisu, sportu a okrajově i v humanitních oborech. Některé příspěvky vyšly jako separáty, stať Bedřicha Václavka o české literatuře se dočkala samostatného knižního vydání (1935). Reprezentativní typografickou úpravu, vazbu a fotomontážní obálky (i separátů) navrhl profesor Státní grafické školy Jindřich Kučera, na tisku se podílely tiskárny Jiří Jelen v Mělníku a V. & A. Janata v Novém Bydžově. Obtížná vyhledavatelnost a tematická nevyrovnanost shromážděných poznatků odsoudila projekt ke komerčnímu neúspěchu, který zřejmě prohloubil ekonomickou krizi nakladatelství. Místo avizovaných aktualizačních ročenek navázalo na Dvacáté století populárně-naučné periodikum Spirála (4 ročníky vyšly 1936–1939, redakční kruh řídil do 1938 čelný spolupracovník Dvacátého století Vilém Santholzer, grafickou úpravu zprvu navrhoval Jindřich Kučera). Proměna podnázvu časopisu (Ročenka pokroků a objevů 20. století; Magazín objevů a pokroků 20. století; Čtrnáctideník nových objevů a pokroků 20. století) obráží vývoj jeho náplně od  obsáhlých odborných statí sborníkového charakteru ke kratším popularizačním příspěvkům, doplněným rubrikami zajímavostí a aktuálních zpráv. Od počátku 40. let se transformovaný podnik zaměřil na beletrii pro děti a mládež s převažující výchovnou a vzdělávací tendencí. Redakčně vedl nakladatelství Jaroslav Medek, knižním grafikem byl Alois Chvála. Do edice pro mladší čtenáře Ohníčky mládí (1940–1942) přispěli texty Jaroslav Hloušek, Tomáš Antonín Pánek, Rudolf František Vojíř a Julie Brožová-Malá, ilustracemi zejména Miloš Endler a Pavel Černý. Původní exotické příběhy Jiřího Bauma, Vladislava Forejta-Alana, Barbory Markéty Eliášové a Eduarda Fikera přinesla edice Z dalekých krajů (1941),  v románové edici Dívčí květy (1941) publikovala jen Marie Pleinerová. V nevýrazné poválečné produkci převážily reedice starších titulů i celých edičních řad (Orlovy příručky pro studující i samouky, Z dalekých krajů).