Dílo přátel umění a knihy

1941 oživilo činnost zaniklé vydavatelské a tiskové družstvo bývalé národněsocialistické strany Mladé proudy, jehož předsedou byl advokát Vladimír Šolc a novým koncesionářem, zřejmě jen pro krytí před úřady, se stal knihkupec a nakladatel výchovných a vzdělávacích spisů Cyril M. Höschl (* 1886 Klatovy, † 1969 Praha). Družstvo soustředilo skupinu mladých umělců a literátů (mj. Jan Kotík, Jiří Kolář, Jaroslav Pokorný), zahájilo vydávání grafických alb a intenzivně připravovalo poválečnou činnost. 1943 po změnách v představenstvu (mj. odešel Vladimír Šolc a přistoupil nymburský tiskař Miroslav Hrádek) změnilo název na Dílo přátel umění a knihy. Po květnu 1945 se krátce účastnilo aktivit Kabinetu grafických umění v bývalé galerii L. Mazáče (1945–1946 se podílelo na výstavách a katalozích Pravoslava Kotíka, Zdenka Seydla, Arnošta Paderlíka, Eugena Nevana, Františka Hudečka, Oty Mizery a Václava Hejny). Nakladatelsky se ujalo závěrečných svazků dvou obnovených předválečných edic Terpsichora (1945–1948) neúnavného baletního organizátora Jana Reimosera (pseud. Jan Rey) a Edice Naší cesty (1945–1946) komunistického kladenského učitele Václava Pekárka, především však rozvinulo vlastní ediční projekty. Družstvo, pro něž se postupně vžil zkrácený název družstvo Dílo (později psaný i Družstvo Dílo, zkratka dD) současně rozšířilo úspěšně svou činnost též na výrobu dřevěných staveb, typizovaného stavebnicového nábytku (navrhoval architekt Jaroslav Fišer), křesel (navrhoval Jan Kotík), bytových textilií a koberců (navrhovali mj. František Gross, František Hudeček, Josef Istler, Zdenek Seydl) v konfiskovaných německých továrnách a dílnách na Frýdlantsku, v Aši a v Bílině, a na prodej bytových doplňků (skla, keramiky a drobných plastik). V říjnu 1946 získalo publikační základnu v týdeníku Lidová kultura (od roč. 2, č. 36 jej redigoval spolutvůrce programu Díla Jiří Kolář, od roč. 3, 1947 vycházel nákladem Díla) a uveřejňovalo v něm své ediční plány, informace o činnosti a ukázky z produkce. V únoru 1948 převzal řízení Díla akční výbor (předseda Oldřich Falka, místopředseda Jan Kloboučník, jednatel Václav Kliment) a družstvo se neúspěšně pokusilo získat národní správu ve firmách Evropský literární klub a Sfinx. Téhož roku začalo budovat síť prodejen knih, nábytku a bytových doplňků s názvem Klub lidové kultury. Lidová kultura, zastavená po únoru 1948 (roč. 4, č. 16), byla od června 1948 obnovena jako měsíčník, zaměřený rámcově na vytváření nového životního slohu, konkrétně na propagaci knih a výrobků dD (zanikla č. 1/2 6. ročníku 1950). Po vydání nakladatelského zákona v březnu 1949 bylo Dílo rychle destruováno postupnými reorganizačními zásahy: V rámci typizace činností jednotlivých nakladatelství mu bylo nejprve vymezeno jako působiště venkov, pak bylo přejmenováno na Družstvo Dílo, kulturní služba JZD. Výroba a prodej bytového zařízení byla zrušena a nakladatelská redakce (od dubna 1949 ji vedl A. J. Šťastný) byla počátkem 1950 převedena do nakladatelství Jednotného svazu českých zemědělců Brázda, kam přešla i většina řídících funkcionářů Díla (Oldřich Falka se stal náměstkem ředitele). Zbytek původního podniku pak krátce fungoval již jen jako distribuční síť pro šíření literatury na venkově.

Vyšlo cca 120 titulů. – Nakladatelskou produkci otevřel na podzim 1942 ještě pod původní firmou Mladé proudy překlad prózy klasika německého romantismu Theodora Storma Jezdec na bílém koni. Současně zahájila edice grafických alb 5 původních grafik českých umělců (1942–1946) s ukázkami tvorby Josefa Čapka, Vlastislava Hofmana, Bedřicha Hofstättera, Miloslava Holého, Pravoslava Kotíka, V. V. Nováka, Martina Salcmana, Lva Šimáka, Václava Špály a Jána Želibského; později vyšly ještě grafiky Vojtěcha Sedláčka a Pravoslava Kotíka, komentáře psali František Halas, František Kovárna a Zuzana Kotíková. Poválečný ediční program, zřetelně formovaný radikálně socialistickým světonázorem a zprvu výraznou slovesnou a zejména výtvarnou účastí členů Skupiny 42, otevřel redaktor nakladatelství Jiří Kolář (v nakladatelství působil 1945–1949) vlastními básněmi (Sedm kantát) a programovým překladem (Carl Sandburg: Ocel a dým, s Jiřím Kotalíkem). Světová lidová knihovna (1945–1947, zprvu red. Valter Feldstein) přinášela v širokém geografickém záběru objevné překlady současné sociálněkritické prózy z angličtiny (Peter Abrahams, Leane Zugsmithová, Erskine Caldwell), francouzštiny (Pierre Bost, Blaise Cendrars, Carlos Montenegro, Charles-Ferdinand Ramus), italštiny (Giuseppe Garretto), němčiny (Jo Mihaly), polštiny (Wanda Wasilewska) a srbštiny (Milka Žicina). Původní tvorbou ji doplnili Jindřich Černý (pseud. J. Čerň), Norbert Frýd, Oskar Mališ, Jiří Weil a korespondencí s dělnickým spisovatelem Josefem Pojarem F. X. Šalda). Zřetelnou distanci od současné oficiální sovětské tvorby představuje zařazení vzpomínek ruské matematičky S. V. Kovalevské a životopisného románu Effendi Kapijeva. Zprvu obdobně profilované Knihy Díla (1946–1950) však po Ódách a variacích Jiřího Koláře a prózách Michaila Prišvina rozmělnily program reedicemi (ze současné tvorby John Dos Passos, Karel Nový, Jan Weiss, z české klasiky Božena Němcová a Antal Stašek) a pokračovaly sovětskou propagandistikou (Marietta Šagiňanová, Fjodor Panfjorov) a světovou klasikou (Honoré de Balzac, Charles Dickens). Divadelní knižnice (1946–1947, red. Jaroslav Pokorný) se zaměřila na současnou sovětskou dramatiku (Alexandr Kornejčuk, Boris Lavreněv a Vsevolod Višněvskij), kterou doplnili Federico García Lorca a John Steinbeck (nevyšel ohlašovaný John Priestley). Naučná edice Živé dokumenty (1945–1946, red. Jiří Kolář a Jan Kotík) věnovala pozornost tvorbě Vladimíra Majakovského a Bohumila Kubišty, Malá řada Živých dokumentů (1946–1947, red. Jiří Kolář) komentovala aktuální problematiku různých oblastí vědy a společnosti (mj. statěmi Jindřicha Chalupeckého, Arnošta Kolmana a Tristana Tzary; vzpomínky na Julia Fučíka v ní publikoval Jiří Weil). Poslední Kmenová knižnice družstva Dílo (1947–1948, zprvu red. Jiří Kolář), zamýšlená zřejmě jako klubová edice „lidových děl trvalé hodnoty", již byla zasažena rozkladem původního programu nakladatelství a po třech různorodých titulech (B. Traven, Antal Stašek, Lucius Apuleius) zanikla. Mimo edice vyšly zprvu mj. verše Miloše Vacíka, satirická divadelní pásma Cirkus plechový a Zvláštní vydání, později knížka pro děti Josefa Kainara a nová vydání české a světové klasiky. Na překladech beletrie se podíleli mj. Olga a Pavel Bojarovi, Olga Kořánová, Radovan Krátký, Zdeněk Lorenc, Jaroslav Pokorný, Věra Smetanová, A. J. Šťastný a Zdeněk Urbánek. Poslední tituly vyšly opožděně s vročením 1950 již po likvidaci nakladatelství. Nerealizována zůstala chystaná edice o bytové kultuře, u Oldřicha Falky se údajně ztratily dnes nezvěstné Pohádky Bohumila Hrabala. – Graficky knihy upravovali a obálky navrhovali zejména Václav Bartovský, František Gross, Milan Hegar, František Hudeček, Alena Janoušková, Jan Kotík, Václav Krejčík, Kamil Lhoták, Jan Smetana, později i Zdenek Seydl, Zdeněk Sklenář, Jaroslav Šváb a Lucie Weisbergerová, ilustrovali je František Gross, František Hudeček a Zdenek Seydl. Vánoční a novoroční pohlednice navrhoval Miroslav Štěpánek.