Divadlo

Nakladatelství ke svému časopisu Divadlo (vycházel od 1903) připojil jeho majitel, vydavatel a redaktor Bohuslav Kavka (* 1869 Praha, † 1914 Praha). Od konce 80. let 19. století působil v úrazovém a nemocenském pojišťovnictví (mj. jako tajemník českého volebního sboru Úrazové pojišťovny dělnické), byl tajemníkem Spolku architektů a inženýrů a od 1900 i tajemníkem Spolku českých žurnalistů. Shromažďoval divadelní památky a propagoval vybudování divadelního muzea, angažoval se ve výboru Ústřední matice divadelních ochotníků českoslovanských. 1913 zřídil na koncesi z předchozího roku agenturu Divadelní centrála, v níž nabízel zprostředkování provozovacích práv k divadelním hrám, obstarávání a rozmnožování divadelních textů, divadelní poradenství apod. Bezprostředně po své smrti byl odhalen jako defraudant financí Spolku českých žurnalistů a jeho penzijních fondů. Na jeho majetek včetně skladu časopisu a knih byl uvalen konkurz; publikace byly rozprodávány ve prospěch konkurzní podstaty, předměty pro divadelní muzeum převzalo Národní muzeum v Praze.

Vyšlo cca 40 titulů. – Rámec nakladatelství (jeho neustálený název na tiscích nejčastěji suplovaly formulace Vydavatelství Divadla, Nákladem Divadla, Nákladem časopisu nebo revue Divadlo) vytvářel časopis Divadlo, který vycházel za Kavkova řízení 1903–1914 (do 1913 jako orgán Ústřední matice divadelního ochotnictva českoslovanského) s podnázvem Rozhledy po světě divadelním, od 1911 Revue pro otázky divadelní. Od 1906 Divadlo doplňovaly ročenky Almanach českých divadel (do 1914 vyšlo rovněž za Kavkovy redakce 9 ročníků), později též samostatné přílohy Ochotnické divadlo (pak České ochotnictvo, 1911–1913) a Věstník Divadelní centrály (1913/1914). Krátce byl Kavka též majitelem a vydavatelem časopisu Organizace českého herectva Divadelní svět (1910/1911). První edice Knihovna Divadla (1905–1914), zaměřená na ochotnický repertoár, nabídla převážně původní komedie (autoři František Hlavatý, Eduard Lederer-Leda, Jakub Rydvan, Jaroslav Rudloff, Josef Skružný, Otomar Schäfer, Vojta Štein Táborský, Quido Maria Vyskočil aj.), doplněné překlady z francouzštiny (Georges Courteline), maďarštiny (Sándor Bródy), němčiny (Herman Bahr), dánštiny (Henri Nathansen) a polštiny (Stefan Kryzwoszewski). Vybrané odborné stati z některých ročníků Almanachu českých divadel  převzala ze stejné sazby edice Epištoly ochotnické (1907–1913). Jako příloha Divadla krátce vycházela Beletristická knihovna Divadla (1909), v níž herecké historky Rudolfa Kafky a Karla Želenského ilustrovali Jaroslav Flanderka a Viktor Oliva. Poslední edice odrážely postupné proměny v zaměření časopisu. Jeho rozšiřující se odborný záběr avizovala Knihovna moderní literatury dramatické Hyperion (1909–1910, red. K. H. Hilar) s překlady Oskara Wilda (Jarmil Krecar) a Huga von Hofmannsthala (Otokar Fischer). Přiléhavou grafickou úpravu edice navrhl Jaroslav Benda. Zvýšený zájem o slovanské divadelnictví v posledních ročních časopisu doprovodil Kavka nákupem starší edice Slovanské divadlo (1881–1883, nakladatelství Lad. Sehnal v Jičíně), kterou zařadil do své nabídky a pokusil se oživit pokračováním (Viktor A. Ryškov: Šosáci, 1913). Několik titulů mimo edice (verše Josefa Lukavského aj.) těžilo z obsahu Divadla, drobné divadelní texty (Nový český besedník, Arkadij Timofejevič Averčenko) vycházely postupně v sešitech zpravidla jako přílohy časopisů. Po Kavkově smrti tak některé zůstaly nedokončeny. – Většina Kavkovy produkce vynikala kvalitním tiskem, na němž se podílely zejména firmy M. Knapp, Knihtiskárna národně sociálního dělnictva, Unie a Melantrich. Financování zjevně výrazně ztrátového podniku (časopis Divadlo vycházel údajně v nákladu až 3000 výtisků, Kavka vyplácel vysoké honoráře jeho přispěvatelům i autorům nakladatelství a ochotně poskytoval zálohy na dosud nenapsaná díla) zřejmě pohltilo podstatnou část defraudované sumy.