Karel Šolc

Karel Šolc (* 1836 Dobruška, † 1889 Kutná Hora) převzal v Kutné Hoře 1857 knihařství (založené asi 1846) a od 1872 vedl kutnohorskou filiálku pražského knihkupectví Dr. Grégr a Ferd. Dattel. 1877 přesídlil do vlastního domu, 1879 získal knihkupeckou koncesi a převedl filiálku na své jméno, 1880 rozšířil závod o tiskárnu zemřelého Františka Procházky. Jeho dva synové podnikali ve stejném oboru; Josef Šolc (* 1858, † 1907) založil knihkupectví a tiskárnu v Kladně, Emil Šolc (* 1861, † 1931) působil jako knihkupec a nakladatel v Telči, později v Praze-Karlíně. Po smrti Karla Šolce (zemřel raněn mrtvicí) vedla kutnohorský podnik vdova Barbora Šolcová (* 1839 Kutná Hora, † 1912 Kutná Hora), od 1891 jako jeho majitelka. Obchodvedoucím byl krátce Antonín Hejda, pak majitelčin zeť Felix Cammra (* 1870 Nowy Wiśnicz, Polsko, † 1925 Praha), syn ředitele věznice ve Lvově a hraběnky Valerie Patolski, původně důstojník z povolání. 1902 získal Cammra koncesi na své jméno a stal se majitelem firmy; manželka Karolina (Lola) Cammrová (* 1870 Kutná Hora, † ? ?) byla prokuristkou a po jeho smrti držitelkou koncese. Od 1919 řídil podnik jejich syn Felix Cammra, od 1924 Felix Cámara (* 1897 Kutná Hora, † asi 1945 Praha), absolvent reálky v rodišti, za 1. světové války a krátce po ní důstojník jezdectva. Po svém nástupu přenesl hlavní působiště firmy do Prahy, i když formálně byla pobočka kutnohorského závodu v Praze na Vyšehradě zřízena až 1924. Od 1922 byl několik let manželem tanečnice Jelizavety Nikolské, 1923 s otcem založil v pražské Lucerně bulvární divadlo Komedia a byl jeho ředitelem do 1927, kdy zaniklo. 1924 s odkazem na údajné španělské šlechtické předky změnil úředně své příjmení na Cámara; již dříve užíval toto jméno v různých variantách, nejčastěji byl uváděn jako Felix Achill de la Cámara. 1926 oznámil změnu názvu pražské části firmy na ISIS, pro finanční problémy však již v nakladatelství nepokračoval. Knihkupectví ISIS koupil vyučený knihtiskař Josef Franc (* 1885 Zábědov u Nového Bydžova, † ? ?),  v jehož prospěch se Karolina Cammrová 1929 vzdala koncese. Vlastní zkušenosti zaměstnankyně pražského nakladatelství beletristicky zpracovala Ema Řezáčová v románu Čertovo kolo (1944). Kutnohorskou tiskárnu koupil asi 1928 z konkurzu knihtiskař Antonín Novák, který ji vedl nejprve pod firmou Jindřich Hanzl a spol. a později spojil se svými dalšími podniky pod firmou Nakladatelství Šolcových kalendářů. Felix Cámara po prodeji firmy dlouhodobě pobýval v cizině, zejména v Berlíně a v Paříži, kde působil jako novinář, scenárista a organizátor ve filmovém podnikání. V době španělské občanské války se angažoval na straně generála Franka, od 1934 byl členem SA a za protektorátu se pohyboval v kolaborantském a nacistickém prostředí. Za Květnové revoluce 1945 byl pravděpodobně v Praze zlynčován davem, podle jiných údajů uprchl do Francie, kde později zemřel na následky pobodání.

Vyšlo cca 250 titulů. – Po několika publikacích vydaných v 70. letech 19. století (prvým zjištěným tiskem vlastního nákladu je chrámový zpěvník z 1871) rozvinul Karel Šolc výrazněji nakladatelství až od 80. let s rozšířením závodu o tiskárnu. Páteří kutnohorského edičního programu byla regionální vlastivěda a historie Kutné Hory i širšího okolí, dále vycházely učebnice a příručky pro odborné školy, tělocvičné příručky, v menší míře kázání a modlitby. Autorsky se produkce opírala převážně o osobnosti spjaté s regionem (Jan Josef Řehák, Petr Miloslav Veselský, Antonín Josef Zavadil, František Augustin Slavík, Josef Ledr, Josef Šimek, Antonín Ptáček, Josef Braniš, Václav Lavička, matematik Karel Domin, Ladislav Fryček, Hanuš Kozák, Josef Boleslav Podstránský, Antonín Šebánek), zejména pedagogy a duchovní. Nečetná beletrie byla zastoupena divadelní hrou (Marie Eleonora Tellerová), povídkami pro mládež (Josef Mírumil Pohořelý), historickou prózou (Braun Kutnohorský, vl. jm. Josef Braun), válečnými povídkami  (Jindřich Leminger) a verši (Adam Chlumecký); původní tvorbu doplnilo několik překladů a adaptací próz pro mládež. Jen dva roky (1881–1882) vycházel beletristický čtrnáctideník Horník, úspěšnější byl politický čtrnáctideník, pak týdeník Kutnohorské listy (1881–1890), od 1888 s názvem Kutnohorské listy (Horník). Redaktoři „ilustrovaného časopisu věnovaného rolnictví, zahradnictví, lesnictví, domácímu hospodářství a příbuzným odvětvím" Rozhled (6 ročníku vycházelo 1887–1892) Emanuel Antonín Meliš a Václav Gottwald přispěli odbornými publikacemi o pěstování květin a zeleniny. Regionální ráz produkce výrazně přesáhla literatura věnovaná Karlu Havlíčku Borovskému. Mladočeský politik a novinář Karel Tůma zde kromě svých dalších prací vydal první havlíčkovskou monografii a výbor z jeho publicistiky. Zlomek Havlíčkovy korespondence připravil V. V. Zelený, havlíčkovskou tematiku doplnil vzpomínkami Antonín Musil-Jihlavský a popisem kutnohorského procesu 1851 Petr Miloslav Veselský. K výrazným edičním počinům nakladatelství patří i česko-cikánský a cikánsko-český slovník Josefa Ješiny. Standardní součástí produkce byly populární naučné spisky (obchodní a právní příručky), zpěvníky, obrázkové knížky pro děti a cykly pohlednic a fotografií Kutné Hory a okolí. Až za Cammrova vedení vznikly jediné dvě edice kutnohorské éry. Nevýrazná Bibliotéka školní mládeže (1895–1898) přinesla převážně tendenční spisky v duchu oficiálního rakouského vlastenectví, v edici Hudební knihovna (okolo 1906, red. Jan Jandera) vyšly partitury Janderových náboženských skladeb. Na přelomu 19. a 20. století se firma spojila se spřízněným nakladatelstvím Emil Šolc (>LČL 4, s. 686–689) v Telči ke společnému  vydávání lidových kalendářů (Rodinný kalendář 20. století a Nový kalendář 20. věku Kronikář, později i Vojenský kalendář, Nový národní kalendář, Strakonický dudák a Veselá kopa). Tištěny a snad i redigovány byly v Kutné Hoře, redaktory byli Antonín Josef Zavadil, Václav Blanický (vl. jm. Václav Tesař) a pravděpodobné pseudonymy Fr. R. Horský, Vítězslav Zbrojný, František Šumavský, Pravomil Fořtík. Po odchodu Emila Šolce z Telče do Prahy 1911 získala kutnohorská firma kalendáře do svého výlučného nákladu, rozšiřovala jejich nabídku (postupně mj. Náš rolník, Vesna, Kratochvilný povídkář, Československý kalendář Strýček Vševěděl, Lví silou, vzletem sokolím, Po práci) a radikálně tak změnila svůj ediční profil. Od počátku 20. let redigoval kalendáře Felix Cámara (podepsán Felix Achill), který jejich redakci přenesl do Prahy a v nakladatelství pak dominoval i jako autor (podepsán de la Cámara) exotickými, okultními, dobrodružnými a společenskými prózami, dívčími romány, pohádkami, publicistikou (životopisy dobrodruha Cagliostra a herečky Pearl White) i příručkou francouzské konverzace (pseud. Félix del Padrón). Teprve v polovině 20. let rozšířilo beletristickou nabídku několik překladů z francouzštiny (Pierre Villetard a pseud. M. Delly). Krátce (od září 1925 do března/dubna 1926) vycházel „ilustrovaný sborník pro divadlo, film a  život společenský" Komedia (red. Otto Rádl, pak Jaroslav Tumlíř). Divadelní aktivity majitelů nakladatelství doplnila rovněž edice Comoedia (1924–1925) s komedií Anatolije Kamenského a dramatizacemi textů Ignáta Herrmanna (Josef Lukavský) a Karla Havlíčka Borovského (Jaroslav Tumlíř). Jen v reklamních anoncích a na obálkách brožovaných vydání některých titulů byly zmiňovány Šolcova knihovna paní a dívek a Edice ABC. Bulvární zaměření nakladatelství dovršily sešitové edice krátkých příběhů (převážně anonymních či pseudonymních) Americké filmové sensační romány (1924–1926), Francouzské filmové romány (okolo 1926) a Radio-edice (okolo 1926, asi jen 1 sešit). – Grafická úprava produkce nevybočovala z konvenční rutiny. Výraznější ilustrační doprovod se objevil až ve 20. letech zejména u Cámarových románů (Artuš Scheiner, později Fráňa Smatek).