Společenské podniky

Nakladatelské, tiskařské a knihkupecké podniky v Přerově, pevněji či volněji spjaté s lidovou stranou, inicioval a řídil pod různými názvy (s drobnými variantami Šlépěje života, Společenská knihtiskárna, Společenské podniky, Nový národ) spolu se svými dalšími aktivitami kněz a agilní lidovecký funkcionář Ferdinand Chýlek (* 1888 Kozlovice u Frenštátu, † 1941 koncentrační tábor Buchenwald, Německo). Jeho nejbližším spolupracovníkem a pokračovatelem byl kněz, spisovatel a politik Alois Čáp (* 1892 Zdounky u Kroměříže, † 1957 Přerov). Ferdinand Chýlek proslul především jako zakladatel a ředitel svépomocné nemocenské pojišťovny s celostátní působností pro katolické, později též pravoslavné duchovní Kněžská nemocenská pokladna (působila 1924–1948). Kromě toho byl mj. ředitelem Lidového konzumu, starostou přerovského okresu Hanácké župy Orla a zakladatelem jeho vzdělávacího a dramatického odboru, divadelním autorem a režisérem. Neúnavně zakládal, vydával a redigoval regionální katolická periodika na Moravě (při svém přerovském týdeníku Právo s Čápem 1923 založil přílohu Nový národ, kterou pak osamostatnil jako „kulturně náboženský“ časopis). Souběžně budoval zprvu neoficiální, postupně profesionalizovanou nakladatelskou, tiskařskou a knihkupeckou základnu pro vydávání a šíření knižních publikací. Po úvodním svazku edice Šlépěje života v nakladatelství E. Dobrovolný Chýlek a Čáp edici 1920 převzali do svého nákladu a pod jejím názvem vydávali zprvu bez koncese další knižní publikace a organizovali výprodejní akce katolických knih různých nakladatelů (mj. edice Obrození v Novém Jičíně). Budování profesionálního podniku zahájil Chýlek koncem 1927 převzetím všech podílů Společenské knihtiskárny v Kroměříži. Vzápětí přenesl její sídlo do Přerova, kde výměnou za kroměřížskou knihtiskárnu získal tiskárnu Emila Dobrovolného. 1928 si opatřil tiskařskou a 1930 přes výhrady profesních korporací i knihkupeckou a nakladatelskou koncesi pro Přerov a profesionalizovaný podnik rozšířil o knihkupectví, knihařství a obchod s devocionáliemi. Od 1932 vycházely knihy pod firmou Společenská knihtiskárna, případně Knihkupectví Společenské knihtiskárny. 1936 změnila Společenská knihtiskárna název na Společenské podniky v Přerově, společnost s r. o., a lektorem nakladatelství se stal Stanislav Vrbík. V nakladatelských a tiskařských společnostech, které Chýlek zakládal a řídil, byl zpravidla jednatelem a jediným společníkem. Jeho finanční operace, při nichž zřejmě přesouval prostředky podle aktuální potřeby (několik titulů vydala Kněžská nemocenská pokladna, jiné vycházely při časopisu Nový národ) vzbuzovaly obavy církevních institucí, před nimiž musel své kroky obhajovat. V září 1939 byli Ferdinand Chýlek i Alois Čáp zatčeni a deportováni do koncentračních táborů. Po Chýlkově smrti v Buchenwaldu 25. února 1941 vystavily Společenské podniky ve výloze svého přerovského knihkupectví jeho bustu se smuteční výzdobou, což vedlo k zatčení správce podniku Stanislava Jadrníčka a prokuristy Františka Chytila, který pak byl do konce války vězněn v koncentračním táboře Dachau. Jednatelem podniku se stal Jan Drexler jako zástupce Kněžské nemocenské pokladny,  podle Chýlkovy závěti z 1935 univerzální dědičky jeho osobního jmění i Společenských podniků. 1945 po svém návratu z koncentračního tábora jej vystřídal Alois Čáp, ředitelem a prokuristou se stal František Chytil. Počátkem března 1948 byly Společenské podniky zestátněny a v národní správě je vedli jejich zaměstnanci Josef Bartoň a Vilém Baďura. František Chytil byl na zákrok generálního tajemníka přípravného výboru Odborného svazu knihkupců, nakladatelů a obchodníků s obrazy Jindřicha Isoze propuštěn se zákazem práce v oboru (důvodem byl Chytilův souhlas s letáky Václava Blumy proti cenzuře a regulaci nakladatelské produkce z 1947). Knihkupectví převzalo 1949 družstvo Kniha lidu, majetková podstata tiskárny byla 1950 začleněna do národního podniku Moravskoslezské tiskárny v Olomouci. Z obchodního rejstříku byly Společenské podniky vymazány 1952. Kněžská nemocenská pokladna byla likvidována v červnu 1948 a Alois Čáp, který se po 1945 stal předsedou jejího správního výboru, byl 1949 zatčen, obžalován ze sabotáže a podvodu a odsouzen na 10 let vězení. Po snížení trestu byl 1953 podmínečně propuštěn.

Celkem vyšlo cca 160 titulů. – Edici Šlépěje života ([řada 1], 1920–1927) po jejím převzetí od firmy E. Dobrovolný autorsky obsadil Alois Čáp divadelní hrou, verši a epigramy. Nákladem „edice Šlépěje života“ (zprvu bez koncese, později na koncesi Společenské knihtiskárny) pak Chýlek a Čáp vydávali Souborné vydání dramatických děl Františka Valouška (1927–1931) a autorovy historické a sociální prózy v souboru Sebrané spisy Františka Valouška (1929–1932). Do 1932 doplnily produkci ještě verše (František Koudelák), regionální historická publicistika (Jan Vyhlídal), stať o konfesijním školství (Stanislav Tomanec), z překladů životopis svaté Františky Římské (Georgiana Charlotte Fullertonová) a příběh náboženské konverze (Illemo Camelli). Nová firemní označení Společenská knihtiskárna (od 1932) a Společenské podniky (od 1936) postupně zastřešila sebrané spisy Jana Vyhlídala Pod hanáckou oblohou (1932–1940) a beletristickou edici Levná knihovna (1933–1939). Po sešitech v ní vycházely nové práce i obálková vydání starších titulů Františka Valouška a další původní povídky a romány (Josef Tichý, Ludvík Oral pod pseud. Ludva Hanák, Antonín Hrůza, Jan Zárubský, Jaroslav Demasi, František S. Kovář, František Beneš, Antonín Kolek, Stanislav Zbořil, Bohuslav Kuzník jako Bohumil Kuzník-Neplachovský, Stanislav Vrbík pod pseud. Jindřich Maria Slavík) i překlady ze slovinštiny (Fran Ksaver Meško), polštiny (Marja Czeska-Maczyńska), francouzštiny (Georges Ohnet, Charles de Vitis) a angličtiny (Valentine Williams). Mimo edici se detektivkou představil Richard Zemánek. Obnovená edice Šlépěje života ([řada 2], 1934–1935) se po novém vydání veselohry Ferdinanda Chýlka a Jana Očenáška zaměřila na další hry pro ochotníky (autoři Karla Hořanská, František Kerik, Jan Zárubský, Karel Pavlík a v překladu ze slovinštiny Dragotin Vodopivec). Intenzivní produkce textů pro katolické ochotnické soubory pokračovala i mimo edici, 1939–1942 pod neoficiální firmou Divadelní nakladatelství (též Divadelní oddělení) Společenských podniků, která fungovala též jako divadelní agentura. Externě ji řídil dramatik a divadelní organizátor Jaroslav Maria Veselský (pseud. Jaromír Horský), který do nakladatelství současně přinesl vlastní úspěšné lidové hry s vlasteneckou tematikou. Divadelní tvorbou (též hrami pro děti a operetami) dále přispěli mj. František Hanzelka, Stanislav Zbořil, Josef Tomášek (pseud. Václav Jarský), Josef Balda (pseud. J. Borovec Balda), ojedinělou hudebninou Jaroslav Očenášek. Od poloviny 30. let rozšířily ediční program sbírky kázání (František Kolář a pseud. Josefis, z cizích Robert Mäder a Tihamer Tóth), především soubor Kázání Jindřicha Šimona Baara (1936–1940, red. František Teplý). Nakladatelství zařadilo rovněž vyznání dalšího konvertity (Robert Hugh Benson), stať o vztahu T. G. Masaryka k náboženství (Josef Vrchovecký) a odborné publikace věnované teologii (Tihamer Tóth, Rudolf Col, František Xaver Novák), historii (Augustin Alois Neumann, Jakub Hudeček, Valerij Sergejevič Vilinskij), psychologii (Karel Černocký), regionální vlastivědě (Rudolf Hurt a Karel Svoboda) a entomologii (Leontin Baťa). Nerozvinula se edice obchodních příruček OKA, obchodní a živnostenská kancelář (1941; jen Václav Fencl). K nevýrazné beletrii pro dospělé (kněz a včelař Emanuel Tocháček, dále Marie Grubhofferová a Václav Müller) přibyla literatura pro děti a mládež. Po překladu pohádek o Ježíškovi z němčiny (Paula Groggerová), regionálních pověstech (Jan Jetelina) a historické próze (Jan Severin) pokračovala i po válce. Na edici plastických pohádek Paletovy skládačky (1947–1948), která přinesla především veršíky a obrázky Vladimíra Babuly s ústřední postavou malíře Buňky Palety, navázala leporela (verše Antonín Zhoř pod pseud. Čermák, Jarmila Otradovicová a Jan Vydra) i pohádky pro starší děti (Dagmar Marková, Helena Hodačová, Ota Šafránek). Beletrie a literatura faktu se soustředila na životopisnou tematiku v původních prózách Jana Severina (K. H. Mácha), Františka S. Kováře (Jan Sarkander) a v souboru medailonů Hrdinové a věštci českého národa (1948, red. Rudolf Holinka). Osobnosti mořeplaveckých objevů (Vitus Bering, Vasco de Gama) přiblížily překlady z ruštiny (M. Muratov a M. Kunin). Bedřich Hoffmann shromáždil doklady o nacistické perzekuci kněžstva křesťanských církví, Alois Čáp uveřejnil obsáhlou básnickou reflexi vězeňského utrpení, Antonín Čala přispěl kritikou marxismu. – Souběžně s budováním Společenských podniků provozovali Chýlek s Čápem od 1927 nesoustavně nekoncesované nakladatelství Nový národ, přidružené ke stejnojmennému časopisu (vycházel od března 1923 do května 1941). Nákladem Nového národa vyšly mj. divadelní hry, stati k náboženské výchově a výchově uměním (Alois Čáp), příspěvek k dějinám náboženství (Otokar Tauber) a esperantsko-český slovník (Jan Filip). Nejvýznamnější ediční projekt, životopisy Papežové (1931–1941) od kněze Antonína Dokoupila (pseud. P. Alberti), zůstal nedokončen. Spolu s obnoveným časopisem (znovu vycházel od července 1945 do února 1948 s podtitulem List práv a politické kultury) oživil Alois Čáp po válce i nakladatelství, pro něž mj. uspořádal kalendář (na 1947) a především nákladnou propagační publikaci k projektu průplavu Dunaj-Odra-Labe s přístavem v Přerově (1948). – Většinu titulů graficky upravoval Alois Čáp. Výzdobou obálek přispěli v prvých letech mj. Arnošt Hrabal a F. Javorek, hanácké prózy Jana Vyhlídala ilustroval legionářský výtvarník Petr Pištělka, knihy Frana Ksavera Meška slovinský grafik Rajko Šubič. Výraznější účast výtvarníků přinesla teprve 40. léta 20. století, kdy s nakladatelstvím spolupracoval především Vladimír Babula. Na obálkách a ilustracích se dále podíleli mj. Karel Bouda, Josef Spáčil, Jaroslav Melichárek, A. Zemánek, Bohumír Čermák, Divica Landrová a Milan Silnoušek. Před založením vlastní přerovské tiskárny, která od 1929 tiskla převážnou většinu vydávaných publikací, se na tisku podílely firmy E. Dobrovolný v Přerově, Lidová knihtiskárna v Olomouci a Společenská knihtiskárna v Kroměříži. Ve 40. letech tiskla několik titulů firma Jar. Strojil.