Gustav Petrů

Gustav Petrů (* 1897 Smíchov, dnes Praha-Smíchov, † 1943 Praha) se vyučil knihkupcem u firmy Jan Kotík na Smíchově (1914–1915 absolvoval pokračovací knihkupeckou školu) a po vyučení 1916 byl odveden do armády. Po demobilizaci byl od 1920 zaměstnán u pražských firem Tiskové a nakladatelské družstvo Církve československé a Pražská móda. 1928 získal knihkupeckou koncesi a v Praze-Libni otevřel knihkupectví, které 1937 přenesl na Žižkov. Jeho knihkupecké působení provázely konflikty s kolegy pro porušování profesních pravidel, zejména nedodržování pevné ceny knihy. 1939 rozšířil činnost o nakladatelství, přičemž novými titulními listy opatřil a mezi svou produkci zařadil i několik výprodejních titulů jiných nakladatelství (B. Kočí, Alois Wiesner). Po jeho smrti vedla firmu vdovským právem Anna Petrů (životopisná data nebyla zjištěna), která v nakladatelství pokračovala jen do 1946. Knihkupectví se 1949 stalo součástí sítě prodejen družstva Kniha lidu.

Vyšlo cca 30 titulů. – Ještě jako knihkupecký zaměstnanec vydal Petrů vlastním nákladem brožuru s výroky hypnotizéra Svengaliho (Stanislava Losmana) o léčebných metodách nakladatele Bedřicha Kočího. Nakladatelství otevřel 1939 výběrem českých a světových pohádek z různých sbírek (s názvem 100 nejkrásnějších pohádek, 1939–1941 3 vydání) v adaptaci a překladech Jiřího Drégra. V téže redakci pokračoval 1940 obdobným titulem, jehož název (Sněhurka a sedm trpaslíků a jiné pohádky), úvodní pohádka v převyprávění J. O. Parmy i výzdoba odkazovaly k populárnímu americkému filmu z dílny Walta Disneye. Z úspěchu filmu o Františku Kmochovi To byl český muzikant (premiéra 1940) těžil stejnojmenný životopisný román Jiřiny Parmové (1940–1941 4 vydání), divadelní i čtenářský úspěch veršovaného dramatu Vítězslava Nezvala Manon Lescaut (1940) podnítil zřejmě nové vydání původní románové předlohy (Antoine François Prévost) v překladu Karla Režného (1941). Souběžný program vybraných ilustrovaných děl národních klasiků 19. století (K. J. Erben, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová) a českých pověstí (August Sedláček), nesený vlasteneckou vlnou na počátku německé okupace, se rychle vyčerpal (soubor hlavních prací Boženy Němcové v dekorativní vazbě s motivy českého svérázu zůstal nedokončen) a nakladatelství se po překladu zálesáckého příběhu (James Fenimore Cooper) zaměřilo na soudobé české autory. V nevýrazném programu publikovali Jan Štorc humorné pojednání o fotbalovém světě, Jan Vaněk maloměstské historky a veršované legendy, Bernard Kurka pod pseudonymem J. K. Bernardský antisemitský kriminální příběh, Hana Klánová román pro ženy, František Paiger pod pseudonymem F. P. Tavarnok povídky a Jaroslav Andrejs pod pseudonymem Jan Dreys humoristický román. Prózami pro starší děti přispěli Miroslav Paťava, Jan Dreys a Jaroslav S. Vopravil, pohádkami Sylva Matějková-Krejčová a Čeněk Sovák. Po květnu 1945 v nakladatelství vyšly protektorátní anekdoty ze zápisků komunistického odbojáře Oskara Krejčího a vězeňské verše jeho manželky Sylvy Matějkové-Krejčové; oba společně pak zpracovali vyprávění přeživšího člena tajného vězeňského padělatelského komanda Adolfa Burgera. Aktuálními veršovanými satirami přispěl Miroslav Jaroš. Edice pro mládež Terč (1946) přinesla jen dobrodružný klukovský příběh z okupace (Jiří Kafka) a sociální dívčí román (Hana Klánová). – První pohádkové knihy diletantsky ilustroval sám nakladatel (pod šifrou G. P.), na četných ilustracích v dalších knihách a na návrzích obálek se podíleli Václav Klimánek, Jan Janda, Miloš (Míla) Novák, Bohumír (Mirka) Čermák a Zdenka Valentová, po válce přispěli ojediněle rovněž Lev Haas (obálka) a Mikuláš Medek (frontispis). Knížky tiskly pražské tiskárny, především Jan Kobes a synové.