Pražské nakladatelství V. Poláčka

Václav Poláček (* 1898 Rokycany, † 1969 Praha) po absolvování dvouleté strojní průmyslovky v Plzni pracoval nejprve krátce jako tajemník sociálnědemokratického politika Františka Modráčka, poté jako administrátor časopisů Zdeňka Nejedlého Var a Smetana. 1922 inicioval a s přáteli založil na samosprávném principu nakladatelství Družstevní práce (>LČL 1, s. 603–606), v němž působil 11 let (s roční přestávkou sezony 1926–1927 v nakladatelství Aventinum) postupně jako administrátor, tajemník a ředitel. 1934 pro nesouhlas s dalším směřováním Družstevní práce, která se podle jeho názoru vzdalovala původní socialistické myšlence, odešel do nakladatelských a vydavatelských podniků Jaroslava Stránského, kde nejprve vedl administraci Lidových novin v Brně a od počátku 1937 všechna podniková knihkupectví. Své zkušenosti z řízení Družstevní práce a její prodejny Krásná jizba uplatnil při reorganizaci pražského knihkupectví F. Topič (1936 přešlo i s firemním názvem do majetku Jaroslava Stránského), při němž obnovil výstavní síň Topičův salon, zřídil oddělení bytové kultury a komorní divadelní scénu Divadélko pro 99. 1939–1941 byl předsedou volného nakladatelského sdružení Klub nakladatelů Kmen. Úvahy o poslání nakladatele Nakladatel píše synovi otiskoval 1941 v týdeníku Knihkupec a nakladatel a tr. vydal knižně. Počátkem května 1942 byl německým zmocněncem arizovaných Stránského podniků propuštěn, údajně pro nedůstojnou úpravu výkladní skříně knihkupectví k narozeninám Adolfa Hitlera. Vzápětí založil na koncesi z roku 1940 vlastní nakladatelství Václav Poláček. V květnu 1945 se podílel na ustavení Pracovního výboru Svazu českých knihkupců a nakladatelů a jako jeho předseda dovedl Svaz v září 1945 k řádným volbám. Pro Svaz rovněž redigoval pamětní sborník o perzekuci nakladatelů a knihkupců za německé okupace (sazba sborníku byla 1949 zrušena, jeho rekonstrukce s názvem Kniha a národ 1939–1945 vyšla 2004). 1946 změnil název své firmy na Pražské nakladatelství V. Poláčka a 1949 odevzdal nakladatelství městu Praze s mylnou představou, že jako vedoucí transformovaného podniku (jeho redaktorem se stal syn historika Kamila Krofty Jan Krofta) bude moci pokračovat ve svém původním programu. Komunální Pražské nakladatelství, které se stalo součástí Náborového podniku hlavního města Prahy, však bylo po několika vydaných titulech 1951 zlikvidováno a churavějící Poláček marně usiloval o uplatnění svých rozpracovaných projektů v jiných nakladatelstvích. Až 1955 zřídil a pak vedl malou knihkupeckou prodejnu n. p. Kniha na Hanspaulce.

Vyšlo cca 50 titulů. – Promyšleně založený program svého nakladatelství Poláček zaměřil na pragensia a monografie českých měst, studie o umělcích a kompendia techniky uměleckořemeslné tvorby. Inspiraci našel především v uměleckohistorických edicích nakladatelství F. Topič (>LČL 4, s. 975–981) z prvého dvacetiletí 20. století Umělecké památky (1916–1924) a Doby, postavy a díla (1918), na něž po dohodě s pokračovatelkou nakladatelství Miladou Topičovou navázal. Spolutvůrcem edičního programu a redaktorem většiny edic se stal historik umění Emanuel Poche. Edice Umělecké památky (red. Emanuel Poche) doplnila v 1., tzv. „malé" řadě (1943–1948) dalšími tituly i reedicemi Topičovu stejnojmennou edici drobných uměleckohistorických monografií. Nově koncipovaná 2., „střední" řada edice (1943–1948) přinesla za autorské účasti redaktora edice, Oldřicha J. Blažíčka, Aloise Kubíčka, Dobroslavy Menclové, Cyrila Merhouta, Kamila Novotného, Hany Volavkové, Václava Wagnera, Zdeňka Wirtha a dalších podrobnější tematická pragensia (zejména šestisvazkový cyklus Zmizelá Praha, jehož úspěšný reprint v 1. desetiletí 21. století inspiroval rozsáhlou ediční řadu nakladatelství Paseka) a monografie českých měst (Jindřichův Hradec, Karlštejn, Klatovy, Český Krumlov). Některé tituly vyšly i v cizojazyčných mutacích. 3., „velká" řada (1947–1949) měla po monografii Brna (Cecilie Hálová-Jahodová) pokračovat cyklem Osmero knih o Praze, z něhož však Polášek stačil realizovat jen dvousvazkové torzo. Edice Doby, postavy a díla zahájila 2. řadou (1942–1949, red. Emanuel Poche), v níž vyšly původní monografie světových i českých umělců (Michelangelo Buonarotti, Max Švabinský, Antonín Slavíček, umělecká rodina Mánesů; autoři Jaromír Pečírka, Jan Loriš, V. V. Štech, Antonín Matějček), uměnovědné úvahy V. V. Štecha a vzpomínky obchodníka obrazy Rudolfa Ryšavého. Na původní Topičovu stejnojmennou edici navázal až v únoru 1950 již v nákladu komunálního Pražského nakladatelství jediný svazek 1. řady (V. V. Štech: Z obrazárny Pražského hradu). Výslovně pro „čtení nahlas" určili autoři (Pavel Sula a Jaromír John) knížky, které vyšly v edici Dětem (1943–1944, red. Pavel Nauman) jako jediné beletristické tituly nakladatelství. Poválečná nákladně vypravená Škola umění a řemesel (1946–1948) přinesla kompendia Jana Rambouska (Akvarel, Litografie a ofset) a Miloše Bohuslava Volfa (Sklo), poslední edice Výtvarníci mládeži (1947, red. Emanuel Poche) jen 3. vydání Knížky o Alšovi Františka Žákavce. Samostatně vyšly vzpomínky grafika Eduarda Karla a další publikace o Praze (v koprodukci s Orbisem mj. 1. vydání populárního průvodce Emanuela Pocha Prahou krok za krokem). Produkci doplnil týdenní útržkový Pražský kalendář 1946 s fotografiemi Josefa Sudka, komentované reprodukce výtvarných děl vyšly jak na pohlednicích (řada Umělecké dopisnice; Vincenc Morstadt a Cyril Bouda), tak ve větším formátu (řada Umění všem). Cyklostylovaný věstník Zprávy Oficiny Babensis (ZOB), pojmenovaný podle nakladatelova bydliště v moderní vilce na Babě (navrhl ji ve 30. letech architekt Jan Evangelista Koula) vycházel se záhlavími Cyrila Boudy od října 1944 do prosince 1947. Kromě anoncí knižních novinek a jejich recenzních ohlasů otiskoval i úryvky z nakladatelské korespondence a Poláčkovy polemické glosy. – Kmenovým výtvarníkem nakladatelství byl Petr Tučný, na grafických úpravách se dále podíleli zejména Petr Dillinger, Oldřich Vymazal a Poláčkův spolupracovník z Topičova knihkupectví Bohumil Němec.