Polygrafie

Právník a politik Adolf Stránský, majitel deníku Lidové noviny a brněnské Lidové tiskárny, koupil počátkem 1919 německou knihtiskárnu Winiker a Schickardt v Brně a pod názvem Polygrafie (řidčeji Polygrafia) ji jako společnost s ručením omezeným přičlenil k rodinným podnikům. Tiskárnu zprvu řídili syn Adolfa Stránského Jaroslav Stránský jako obchodní jednatel a ekonomický ředitel Lidových novin Alfred Stránský (bratranec Jaroslava Stránského) jako prokurista. V prvých popřevratových letech firma rozvinula intenzivní nakladatelskou činnost, se svou produkcí však nedokázala výrazněji proniknout na knižní trh. Nabídkou tisku na úvěr získala mj. početné zakázky pražského nakladatelství Fr. Borový, takže 1922, kdy zadlužená pražská firma požádala o soudní vyrovnání, byla Polygrafie její největší věřitelkou. Po vleklých jednáních o úhradě dluhu firmu Fr. Borový až 1925 převzal Jaroslav Stránský (koncesionářem zůstal do 1928 její původní majitel František Borový) a připojil ji ke vznikající pražské expozituře Lidových novin. Polygrafie od 1923 vydávání výrazně omezila a svou dosavadní produkci převedla do skladových zásob pražské firmy. Sama se pak soustředila na tisk, který výrazně zkvalitnila. 1933 se sloučila s brněnskou Akciovou moravskou knihtiskárnu (zal. 1872) a dále působila pod názvem Akciová moravská knihtiskárna Polygrafie. Ve 40. letech byl jejím ředitelem Viktor Šafář, faktorem typograf Josef Zavřel. V tiskárenské činnosti pokračovala Polygrafie i po zestátnění 1949, později jako národní podnik Tisk, knižní výroba, závod 02.

Vyšlo cca 45 titulů. – Nákladem Polygrafie vycházely především práce redaktorů a spolupracovníků Lidových novin, a to zpravidla texty již dříve v deníku uveřejněné. 1919–1922 tak knižně vyšly fejetony a reportáže Richarda Weinera, soubory próz Antonína Trýba, Eduarda Basse, Vojtěcha Mixy, Josefa Jahody, Lucie Sovové a Karla Poláčka, román Karla Čapka a pohádky Boženy Jelínkové. Víc než jedním titulem přispěli jen Rudolf Těsnohlídek (mj. Liška Bystrouška s ilustracemi Stanislava Lolka) a Jaromír John (mj. Večery na slamníku). Dvě prózy cizích autorů (egyptští spisovatelé Albert Adès a Albert Josipovici a Francouz Pierre Benoit) přeložil z francouzštiny Vítězslav Unzeitig. Dále vyšly mj. právní předpisy, respektive jejich výklad (národohospodář Karel Engliš), úvahy ke vzniku Československa (pedagog Josef Úlehla), životopis T. G. Masaryka (Jaromír Doležal) a Masarykovy popřevratové projevy. Vstupní univerzitní přednášku nákladem Polygrafie publikoval Arne Novák, odbornou lékařskou učebnici Jiří Trapl. Především brněnské klientele byly určeny čítanky a učebnice češtiny pro německá gymnázia (Karl Federmann a Oskar Donath) a první české adresáře města Brna (1921 a 1922). V koprodukci s nakladatelstvím Fr. Borový vyšly paměti císaře Viléma II v edici Dokumenty (1922). – Výtvarné řešení většiny titulů prvého období (nakladatelské značky, grafickou úpravu, obálky, výzdobu) navrhoval grafický spolupracovník Lidových novin Eduard Milén, výslednou podobu publikací však nezřídka negativně ovlivnily volba nevhodného papíru a nekvalitní tisk. – Po 1923 se Polygrafie k nakladatelství vracela jen zřídka; vyšly mj. výletní kuchařka Anuše Kejřové, básně Věry Vášové, drobné soukromé tisky a účelové podnikové publikace (vzorníky písem a průvodce tiskárnou pro její zákazníky). Pečlivě a nákladně tištěný „ukázkový list tiskařské společnosti Polygrafie“ Polygrafia (2 ročníky měsíčníku vycházely od července 1927 do dubna 1929, jako majitel, vydavatel a odpovědný redaktor byl uveden redaktor Lidových novin a soudní znalec pro polygrafii Vladimír Sach) se zaměřil na ukázky sazby, tisku a knihařských prací (především na příkladech zakázek pro nakladatelství Fr. Borový), Vladimír Sach přispěl statěmi o dějinách tisku a povídkami. Jen formální účastí spolunakladatele participovala firma (pod názvem Polygrafia) na obsáhlém Slovníku veřejného práva československého (pořádal jej Emil Hácha s týmem právníků), vydávaném 1927–1940 po sešitech brněnským německým nakladatelstvím Rudolf M. Rohrer. Po válečné přestávce dokončilo rozpracované torzo 1947–1948 zásluhou pořadatelů (po Háchovi Jiří Hoetzel a František Weyr) brněnské nakladatelství Rovnost jako nástupce firmy Rohrer. Polygrafie se koncem války nakladatelsky ujala vědecké publikace Karla Absolona (vyšla 1944–1945) a 1944–1948 vydávala katolický Moravský lidový kalendář (na roky 1945–1949). Po květnu 1945 vyšly ještě úvahy o společenské etice (Božena Králíková a Míla Pachnerová) a další brněnský adresář (1948).