Alois Neubert

Bratr slánského knihkupce a tiskaře Františka Neuberta (* 1848, † 1915), lounského tiskaře a knihkupce Josefa Neuberta (* 1847, † 1885) a pražského tiskaře a nakladatele Václava Neuberta (* 1852, † 1936) Alois Neubert (* 1859 Louny, † 1927 Přívoz u Ostravy, dnes Ostrava-Přívoz) získal 1887 knihkupeckou koncesi pro Turnov. Přenesl ji do Jilemnice, kde počátkem 1888 otevřel knihkupectví (užíval i firemní označení A. Neubert, Al. Neubert). 1889 zahájil nakladatelskou činnost a rozšířil závod o knihtiskárnu. Později, údajně „tísněn neutěšenými rodinnými poměry", podnik zanedbával, nakonec z Jilemnice uprchl a až do své smrti byl nezvěstný. Proslýchalo se, že odjel do Ameriky, podle záznamu L. K. Žižky (sdělení Edvarda Fastra) však žil v Krnově jako domovník v textilní továrně pod jménem svého knihařského mistra Soukupa. Ke konci života byl vrátným v továrně v Přívoze u Ostravy, kde také jako Jan Soukup zemřel. Zadlužený jilemnický závod koupil z konkurzní podstaty v březnu 1910 Edvard Fastr, krátce jej vedl pod svým jménem a 1912 prodal Antonínu a Oskarovi Baumgartnerům.

Vyšlo cca 150 titulů. – Nakladatelství zahájilo edicemi pro děti a mládež. Levné drobné pohádky do 16 stran (psal je zprvu František Hrnčíř) vycházely v edici Nejlacinější knihovna pro českou mládež (1889–1890). Pro výpravnější edice krátkých dobrodružných příběhů Povídky z dalekých krajů (1890) a Malá knihovna (na obálkách Malá knihovna pro dítky, 1891) upravoval cizí románové předlohy Václav (i Vácslav) Svoboda. Obě edice převzal 1892 pražský nakladatel Rudolf Storch (>LČL 4, s. 366–368), který později znovu vydal některé rozebrané svazky z Neubertových počátků. Produkci doplnil tradiční repertoár venkovských nakladatelství: návody k výběru partnerů a k manželskému soužití, lidové zdravovědné a kosmetické příručky, zpěvníky, květomluvy, zápisy do památníků, návody vykládání karet a společenských her apod. Po dvou ročnících převážně beletristického obrázkového měsíčníku Česká domácnosť (1889–1890, zprvu jej redigoval František Hrnčíř) údajně vycházel Rolník podkrkonošský (1890–1891, výtisk nezjištěn). 1893–1896 Neubert tiskl politický čtrnáctideník Obrana severu a 1894–1895 byl i jeho nakladatelem, vydavatelem a redaktorem. Obrat k závažnějšímu nakladatelskému programu, zahájený 1897 reedicemi stěžejních prací Karla Havlíčka Borovského, vyvrcholil souborem Vybrané spisy Mistra Jana Husi (1900–1902, red. František Žilka), doplněným o výběr tematicky řazených Husových výroků a jeho Postillu (1906). Vydání Husových textů (jednotlivé části vycházely i jako separáty) provázely tematické brožury (výklady jeho díla od Františka Žilky, výroky významných osobností v uspořádání Jana Hejreta, verše, písně, dobová svědectví apod.), pohlednice a reprodukce výtvarných děl. Naučné spisky zprvu nabízela rovněž Neubertova všeobecná knihovna (1897–1900). V ní však po příručním novinářském slovníčku (kompilace Jana Josefa Langnera), životopisu W. E. Gladstona (Witold Lewicki) a textu spolčovacího zákona převážila vzdělávací beletrie (husitské romány Karla Herloßsohna, Oživené hroby Karla Sabiny a jihoafrický román Mayne Reida). Pod změněným názvem Neubertova všeobecná románová knihovna (1900–1902, red. A. B. Šťastný) pak vycházela cizí oddechová próza (Maria Rodziewiczówna, Richard Henry Savage, Weatherby Chesney, William Clark Russell, Bret Harte), doplněná o některé tituly předchozí řady. Husovy spisy i obě edice výrazně poškodila ledabylá redakce (nejednotné značení celků i částí, neustálené názvy, změny v programu edic). Alfons Bohumil Šťastný, který přeložil většinu cizí beletrie románové knihovny a některé svazky doplnil vlastními krátkými prózami, se v prvých letech 20. století jako autor i redaktor podílel na návratu nakladatelství ke skromnější lidové četbě. Autorsky naplnil edici České loutkové divadlo (1900–1905), redigoval kalendář Smíšek (na roky 1904 a 1905), uspořádal vzorníky příležitostných veršů, gratulací a projevů. Jeho manželka Josefina Šťastná připravila knihu kuchařských předpisů. Vycházely i kouzelnické výstupy (Jaroslav Černý), taneční návody (Vilém Rychlík), kuplety, scénky, deklamace, sólové výstupy a v nových vydáních sokolský a hasičský zpěvník (Alois Neubert). Otakar Klazar připojil regionální prózy, František Jaroš divadelní pohádky. Jediným ročníkem se uvedl čtrnáctideník pro mládež Mladý Slovan (v redakci jilemnického učitele Antonína Pochopa vyšlo 20 čísel od září 1904 do června 1905). Poslední edice Detektivní romány a povídky kriminální (1908) přinesla dobrodružné příběhy do 32 stran „dle zápisků londýnského detektiva Johna Borna". Údajně je psali Arthur Blackmore, Archibald Forbes, Jasper Hobson a E. T. Stevens, překládali Jaroslav Černý, F. Svoboda, Karel Vraný a Václav Zelenka. – Obálková vydání některých titulů Neubertova nákladu později zařadily do své nabídky zejména firmy Vaněk a Votava v Praze a Jos. L. Švíkal v Mladé Boleslavi.