Jos. Miškovský

Josef Miškovský (psal se též Jozef Miškovský; * 1859 Poboří, dnes Plaňany-Poboří, † 1940 Český Brod) pocházel z rodiny vzdělaného rolníka. Po studiu na reálce v Kutné Hoře (ukončení studia není doloženo) působil v Praze snad jako novinář a knihkupecký pracovník. (Odbornou kvalifikaci při pozdější žádosti o koncesi prokazoval zaměstnáním ve dvou nezjištěných pražských knihkupectvích; pravděpodobně šlo o firmy A. Reinwart na Novém Městě a V. J. Jelínek na Vinohradech). Knižně publikoval 1879 a 1881 pod pseudonymem Josef M. Pobořský divadelní hry. V dubnu 1881 založil v Českém Brodě mladočesky orientovaný politický týdeník Naše hlasy (1888–1899 jej vydával jako čtrnáctideník střídavě s časopisem Naše listy), který pak vycházel až do září 1939. 1882 zřídila z jeho podnětu pražská firma A. Reinwart českobrodskou knihkupeckou filiálku, kterou zprvu vedl Bohumír Šmilauer (* 1859). 1883 se Miškovský stal společníkem vinohradského knihkupce a knihtiskaře Václava J. Jelínka v knihtiskárně, která za jeho účasti nesla název Jelínek a Miškovský. Ještě téhož roku však z podniku vystoupil (v tiskárně jej nahradil Bedřich Grund), podnikl cestu na Balkán a po návratu se soustředil na své aktivity v Českém Brodě. V létě 1884 získal knihkupeckou koncesi, Reinwartovu filiálku osamostatnil a převedl na své jméno. Zprvu při ní rozvíjel i nakladatelství, od počátku se však věnoval především žurnalistice a veřejné činnosti. Organizoval poutě na lipanské bojiště, byl dlouholetým členem městského a okresního zastupitelstva v Českém Brodě a starostou místního Sokola, inicioval postavení pomníku Prokopa Holého (sochař Karel Opatrný), založení městské spořitelny, gymnázia, okresní nemocnice a Podlipanského muzea s městským archivem. Udržoval osobní i korespondenční kontakty s význačnými osobnostmi českého politického, kulturního a uměleckého života, pečoval o novinářský odkaz Karla Havlíčka Borovského, od 1904 byl předsedou Jednoty českých novinářů. 1910 si postavil v Českém Brodě secesní vilku (stavitel František Hola) s reliéfem hlavy Karla Havlíčka Borovského od Karla Opatrného na průčelí. Od poloviny 80. let se důsledně podepisoval jako Jozef Miškovský; v nakladatelských údajích publikací, které vydával, uváděl postupně obě varianty svého křestního jména v plné nebo zkrácené podobě (Josef i Jos. Miškovský, později Jozef i Joz. Miškovský). Několik titulů, převážně rozšířených zvláštních otisků, vydal nákladem časopisu Naše hlasy. Knihkupectví od něho převzal syn Božetěch Miškovský (* 1887 Český Brod, † 1960 Český Brod), který vystudoval 6 tříd gymnázia a praxi získal u otce a u firmy A. Reinwart v Praze, kde též 1905–1907 absolvoval pokračovací knihkupeckou školu. Po návratu do Českého Brodu 1907 se stal nejprve obchodvedoucím otcova podniku, 1913 získal koncesi na své jméno a závod dále vedl pod firmou Božetěch Miškovský. 1929–1936 se rovněž podílel na redakci a vydávání Našich hlasů. V rodinném knihkupectví měl pokračovat Božetěchův syn Boleslav Miškovský (* 1927), závod však 1949 převzalo družstvo Kniha lidu a 1950 byl znárodněn.

Celkem vyšlo cca 20 titulů. – Pražská tiskárna Jelínek a Miškovský vydala 1883 jen brožuru Josefa Václava Friče (šifra J. V. F.) o Jeronymu Pražském, českobrodská filiálka firmy A. Reinwart téhož roku Fričovu divadelní hru na bulharský námět Asjenův pád. Nákladem knihkupectví Josefa Miškovského publikovali v prvých letech Jakub Arbes (Záhadné povahy, 1884; anonymně Lež a pravda o „svatém“ Janu Nepomuckém, 3. vyd. 1885) a František Procházka (Humoresky, 1885). Dále vyšly ruská próza (Jevgenij Andrejevič Salias) a drobná divadelní hra (František Jaroš). Beletrii doplnily naučné spisky k problematice hospodářského školství (Karel Knížek), péče o odložené děti (Vojtěch Franc) a spiritismu (Jan Kapras). Na 1. ročník učitelského almanachu Z české školy (1884, uspořádal Čeněk Tondl) avizované pokračování nenavázalo, cestopisné reportáže ze slovanských zemí (Jaromír Hrubý) převzala 2. dílem pražská firma Bursík a Kohout. Sám Miškovský redakčně připravil úryvek z pamětí sedláka Františka Jana Vaváka Milčického a zřejmě byl i autorem anonymního žertovného cestopisu o putování několika přátel na Balkán Z Prahy do Štamburku (vyšel nákladem Našich hlasů a znovu s anonymními ilustracemi v Miškovského knihkupectví). Drobné hudebniny nabídla obsáhlá edice zpěvníčků českých, moravských a slovenských lidových, zlidovělých i populárních vlasteneckých písní Zpěvy našeho lidu (1886–1890, red. Antonín J. Zavadil). Mezi vlastní produkci zahrnula firma i převzaté náklady (shakespearovská studie Jana Kabelíka a politická brožura Františka Tilšera). Od počátku 90. let se slábnoucí produkce omezila na regionální historii a vlastivědu. Kromě dějin Poboře (Bedřich Bernau) a Říčan (Gustav Trnka) zařadil Miškovský, který sporadicky publikoval i mimo svůj podnik, vlastní práce (O pokladech pánů Smiřických a jiných nálezech na panství kosteleckém, Českobrodští kacíři a první evangelíci). Božetěch Miškovský pak vydal další otcovy stati (Českobrodské pivovarství, 1914; výbor z žurnalistické tvorby Z tobolky starého novináře, 1925), jediný ročník vlastivědného časopisu Českobrodsko a Černokostelecko (1919/1920) a drobnou přednášku o záložnách (František Olmr). – Konzervativní řemeslně typografickou úpravu publikací jen výjimečně ozvláštnily kreslené obálky (Láďa Novák), vstupní strany zpěvníčků kreslili šifra R. K. a Karel L. Thuma. Tisk zajišťovaly zprvu pražské tiskárny Jelínek, Grund a spol. a Jos. R. Vilímek, později se rychle střídaly venkovské tiskárny v Kolíně, Kralupech nad Vltavou a v Českém Brodě. Hudebniny tiskla firma Bohdan Böhm v Novém Městě nad Metují.