V. Neubert

Václav Neubert starší (* 1852 Nová Ves u Kolína, † 1936 Praha) pocházel z evangelického selského rodu v Polabí, jeho bratry byli slánský knihkupec a tiskař František Neubert (* 1848, † 1915), lounský tiskař a knihkupec Josef Neubert († 1885) a jilemnický tiskař a nakladatel Alois Neubert (* 1859, † 1927). Po 4 třídách kolínského gymnázia se vyučil knihkupcem a absolvoval jednoroční kurz ve Skřivanově obchodní škole v Praze, kde pak byl zaměstnán jako úředník v bance a v anglické firmě na hospodářské stroje. Tiskařskou koncesi pro Smíchov získal po několikerém odmítnutí v červnu 1877 a za spolupráce manželky Boženy Neubertové (roz. Fiegerové, * 1857, † 1921), která pocházela z cukrářské rodiny v Josefově, otevřel v přízemi Občanské záložny na Smíchově tiskárnu V. Neubert. Od 1879 provozoval i nakladatelství a 1886 přenesl závod do vlastního domu v Jakubské ulici, kde podnik rozšířil o litografické oddělení. 1902 jej přestěhoval do nové budovy od stavitele Josefa Bečky, v níž od 1903 přibylo oddělení světlotisku a zinkografie. Od 1907 byl prokuristou firmy nejstarší syn zakladatele Oldřich Neubert starší (* 1878, † 1967), který později převzal finanční řízení podniku a oddělení knihtisku a od 1920 působil též v evangelickém nakladatelství Kalich. Do vedení firmy se postupně zapojovali i jeho sourozenci. Miroslav Neubert (* 1883 Praha, † 1964) vystudoval malířství a v podniku se věnoval litografii a ofsetu, Václav Neubert mladší (* 1884, † 1963) se vyučil knihkupcem u firmy I. L. Kober (pokračovací knihkupeckou školu absolvoval 1900–1902) a specializoval se na chemigrafii a zinkografii, absolvent reálného gymnázia Karel Neubert starší (* 1894, † 1973) se zabýval zdokonalením hlubotisku a speciálních technik pro kartografii. Pod vedením druhé generace majitelů firma utlumila nakladatelství knih, rozvíjela reprodukční techniky a soustředila se především na zakázkový tisk a jen v menší míře i vlastní náklad kartografických děl, obrazových reprodukcí a pohlednic. 1920–1922 rozšířila provozy o železobetonovou novostavbu pro hlubotisk a ofset a 1921 změnila název na V. Neubert a synové. V soukromí se Václav Neubert starší věnoval pěstování květin a okultním naukám (byl členem České metapsychické společnosti a Universalie), ve svém bytě v továrně na Smíchově pořádal spiritistické seance a hostil světová média. Oldřicha Neuberta pojilo přátelství s Gustavem Meyrinkem, kterého finančně podporoval. Oba sponzorovali smíchovský sbor Českobratrské církve husitské. V podniku se postupně vyučili i příslušníci třetí generace majitelů Vladimír Neubert (* 1910, † 1983), který 1946 založil vlastní nakladatelství, Oldřich Neubert mladší (* 1919, † 1991) a fotografové Karel Neubert mladší (* 1926, † 2003) a Ladislav Neubert (* 1927, † 2013). Za německé okupace majitelé firmy podporovali nacistickou perzekucí postižené zaměstnance a jejich rodiny. Do odbojových struktur se od počátku války zapojil Karel Neubert starší, který pak během Pražského povstání v květnu 1945 velel vojenskému obsazení České tiskové kanceláře. 1948 byl podnik znárodněn, nakladatelství zrušeno a reprografická složka začleněna do národního podniku Orbis jako závod 2 (od 1960 Polygrafia 2). Původní majitelé byli z podniku propuštěni a se svými rodinami perzekvováni. Jen někteří mohli později uplatni svou kvalifikaci (Karel Neubert starší pracoval ve Výzkumném ústavu kartografie a geodézie, Oldřich Neubert mladší jako technický redaktor ve Státním zdravotnickém nakladatelství, resp. Avicenu, a nakladatelství Horizont). Po převratu 1989 získali potomci majitelů část podniku v restituci a koncem 1992 založili komanditní tiskařskou, vydavatelskou a nakladatelskou společnost Grafoprint-Neubert, která vyvíjela činnost do 1998 (z obchodního rejstříku byla vymazána 2020). Majitelé původní firmy se svými rodinami jsou pohřbeni v rodinné hrobce na smíchovském hřbitově Malvazinky.

Vyšlo cca 310 titulů knih a časopisů a nezjištěný počet kartografických děl, obrazových reprodukcí a pohlednic. – Nakladatelství zahájilo „sbírkou nejnovějších básní, sólových výstupů divadelních a deklamovánek“ Josefa Jiřího Stankovského Nový deklamátor (1879). Vzápětí se zaměřilo na levné spisky pro děti a mládež o standardním rozsahu 8, 16 nebo 32 stran. Malá knihovna mládeže, sbírka 1–3 (1879–1882) soustředila původní mravoučné a historické příběhy, pohádky, bajky, naučné stati i verše. Anonymní texty doplnili svými příspěvky i adaptacemi z němčiny, polštiny a chorvatštiny František Mnohoslav Vrána, Václav Špaček a Jan L. Mašek pod šifrou J. L. M. Do edice Obrázková knihovna pro mládež i dospělé (1880, red. Jan L. Mašek) zařadil redaktor své další adaptace srbských a chorvatských pohádek a původní historickou povídku. Od ročníku 5 (1883/1884) do ročníku 11 (1889/1890) vycházel tiskem a nákladem V. Neuberta časopis Besídka malých (s podtitulem Pramen poučení i zábavy českoslovanské mládeže jej řídil a vydával Jiří Svoboda), přičemž od ročníku 7 (1885/1886) do ročníku 9 (1887/1888) byl Václav Neubert též jeho vydavatelem a ročníky 10 (1888/1889) a 11 (1889/1890) se Svobodou spoluredigoval. Následovaly Dětské květy (podtitul Obrázkový časopis pro českou mládež, vyšly ročníky 1, 1901/1902 a 2, 1902/1903 v redakci Františka Hrnčíře) s přidruženou edicí Knižnice Dětských květů (1903, red. František Hrnčíř), která zařadila historické povídky (František Hrnčíř a Bedřich Moravec) a pohádky (Jan Milota). Obsáhlejší mravoučné příběhy J. Orebského a J. Kožíška přinesla edice Rajské sady mládeže (1884). Nakladatelsky vděčný model sešitů o 32 stranách s barevnou (zprvu litografickou, od 1903 autotypickou) dějovou obálkou a textovým doplňkem zobrazeného výjevu uplatnila nejrozsáhlejší edice nakladatelství Zábavné a poučné čtení pro mládež (1894–1904, 1923–1928). Mravoučnými příběhy současných dětských hrdinů, dobrodružnými a historickými povídkami z domova i z ciziny a pohádkami přispíval především Alfons Bohumil Šťastný, kterého doplnili Josef J. Váňa a Iva Šír a po Šťastného smrti nejprve šifra V. P., později Jan Voborník (i pod pseud. V. O. Born) a Otakar Slavíček. Při absenci vročení edici znepřehlednila četná neoznačená další vydání některých sešitů. Mimo edice vyšly původní výchovné prózy pro mládež (Jindřich Harapat Jizerský, Václav Špaček, Adolf Potůček a Ladislav Benýšek) a překlady z italštiny. Klasický román Srdce (Edmondo de Amicis) vycházel opakovaně v překladu Václava Marka (7 vydání 1889–1923) a Karla Cvrka (2 vydání 1928 a 1932). Jeho volné pokračování Hlava (Paolo Mantegazza) přeložil Josef F. Khun a mravoučnou prózu Malí hrdinové (pseud. Cordelia) opět Václav Marek. Souběžně s beletrií pro děti a mládež nabídlo nakladatelství i literaturu pro pedagogy. Na Kalendář učitelstva českoslovanského na roky 1880–1891 (12 ročníků) navázal Velký národní kalendář našich rodin na rok 1892, který však nepokračoval. Od 5. do 20. ročníku (1883–1898) vycházel tiskem a nákladem V. Neuberta Časopisu pro učitelstvo a přátely školství národního Česká škola (red. Jan V. Poklop, Josef Klika, Alois Vávra, Jan Mrazík, Karel Pitter). Nabídku pedagogické knižní literatury představily kromě učebnic francouzštiny (Jan Herzer), geometrie (Mikuláš Benda) a početnice (Jan Kozák a Jan Roček) především metodiky výuky jednotlivých oborů a předmětů: fyziky (Jan V. Poklop), přírodopisu (Karel Steinich), biologie (František Dlouhý), literární výchovy a historie (Josef Sokol), hudební nauky (Jan Chrysostom Vobořil), zpěvu (František Pivoda), kreslení (Jan Wildwald), krasopisu (Vincenc Blahouš) a tělocviku (Jaroslav Pechan). Vyšly i přípravy k učitelským zkouškám (Karel Vorovka), komentované školské zákony a výklad ústavy (Alois Schlesinger) a pomocné učebnice přírodovědy (Jan Petrus). Praktické pedagogické pomůcky doplnily oslavné spisky na členy vládnoucí dynastie (František Mnohoslav Vrána, Josef Flekáček), monografie pedagoga Františka Jana Zoubka (Vojtěch Kryšpín) a počátkem 90. let 19. století jubilejní stati o Janu Amosu Komenském (Josef Klika, Jan Mrazík) a jeho spis Truchlivý (ed. Josef Šmaha, 1893). Nejúspěšnějším segmentem učebnic se staly zeměpisné atlasy Josefa Brunclíka, které se prosadily i jako úředně schválené školní pomůcky. Jejich různé modifikace vycházely od 1904 (později v úpravách Jaroslava Vlacha, Bedřicha Šalamona a především Františka Macháta) až do konce 30. let 20. století. Postupně přibyly historicko-zeměpisný atlas (Antonín Balcar, František Kameníček, úprava Bohuslav Horák) a vlastivědný atlas (Kamila Spalová, František Machát). Tematiku doplnily učebnice zeměpisu pro střední školy a metodiky jeho výuky (František Machát). Další již nesoustavná knižní produkce firmy od 20. let 20. století zrcadlila přátelské kontakty a duchovní orientaci Neubertovy rodiny (lyrické prózy Rudolfa Richarda Hofmeistera, kázání Josefa Křenka, povídky Antonína Řezáče, v němčině texty Gustava Meyrinka a Herberta Fritsche). Pedagogickou literaturu doplnily již jen nové učebnice němčiny (Vojtěch Hulík, Adéla Hulíková-Sitenská) a německé texty s komentáři v edici Neubertova francouzsko-německá knihovna (1930–1931, red. Zdeněk Záhoř). Od 1926 vycházel obrázkový společenský časopis s kultivovanou státně propagační tendencí Pestrý týden (redigovali jej 1926–1929 Adolf Hoffmeister, 1929–1934 Jaromír John a 1934–1945 Karel Neubert), na jehož obrazové složce firma dokládala vysokou kvalitu svého hlubotisku. Od 30. let 20. století podnik reprezentovaly bibliofilské novoročenky (drobné prózy Jaromíra Johna a L. N. Tolstého, verše Otakara Theera a Jaroslava Seiferta, Slovo o pluku Igorově) a soukromé tisky k jeho výročím (Pavel Eisner pod pseud. Jan Ort). K širšímu publiku se obrátila až za války edice Kořeny (pak Ke kořenům, 1941–1946). V popularizačních monografiích s dominantní hlubotiskovou obrazovou složkou představili František Kubka Boženu Němcovou, Vojtěch Volavka a fotograf Josef Ehm Josefa Václava Myslbeka, Albert Pražák Miroslava Tyrše a již mimo edici František Rachlík Paula Cézanna (1948). Aktuální tematiku přinesli Bohumil Hajšman svědectvím o koncentračním táboře Buchenwald a Emil Vachek obsáhlou reflexí nedávné historie Německá válka (1945–1947, vyšlo jen 8 z 10 ohlášených dílů). – Přestože ilustrace tvořily zejména zpočátku významnou složku vydávané produkce, celkovou grafickou úpravu publikací kultivoval teprve od konce 20. let 20. století typograf Vilém Ambrosi, kterého později doplnil Emanuel Purghart. Beletrii pro děti a mládež ilustrovali zprvu František Bíza (především barevnými litografiemi), František Chalupa, Gustav Jaroslav Schulz a Josef Ferdinand Hetteš, ve 20. letech navrhovali obálky Antonín Brunner, Václav Čutta a W. (Viktor) Cymbal. Od počátku 30. let s nakladatelstvím výtvarně spolupracovali Václav Mašek, Karel Svolinský a Cyril Bouda. – Kartografická díla, vydávaná zprvu především jako součást zeměpisných atlasů, se s útlumem knižní produkce od 10. let 20. století stala hlavním nakladatelským produktem firmy. V menší míře vycházely plány Prahy a dalších měst (mj. Klatovy, Dvůr Králové) a turistické mapy Krkonoš (kreslili Matěj Semík a Jindřich Ambrož) a Vysokých Tater. Od 1. světové války převážily nástěnné i skládací politické a zeměpisné mapy států a větších územních celků Evropy i dalších světadílů s pohotovou nabídkou map válečných bojišť, oblastí politických krizí a změn státního uspořádání podle vývoje politických událostí. Po 1918 vycházely v rychlém sledu především nástěnné i skládací mapy československého státu, jeho částí i okolních zemí ve všech územních i politických proměnách. Mapy kreslili hlavně František Machát, později Matěj Semík, Karel Kuchař a Jaromír Janka, před 1918 a za protektorátu vycházely též mutace s německým textem. Od konce 30. let soustředila nová vydání většiny zeměpisných a politických map edice Neubertovy mapy (okolo 1939–1944), resp. Neubertovy mapy – nová řada (1945–1948), samostatný soubor tvořila Neubertova generální automapa Republiky československé (1937). – Po brožuře s výkladem obrazu Václava Brožíka Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým (1884) se firma prezentovala i zdařilou a komerčně úspěšnou litografickou reprodukcí tohoto díla (okolo 1886, soutisk 20 barev), k níž později přiřadila reprodukce prací dalších českých výtvarníků (mj. Jaroslav Panuška, František Ženíšek, Viktor Oliva). Z autorů hlubotiskových reprodukcí fotografických i malířských portrétů osobností veřejného a kulturního života i státních představitelů střídajících se politických režimů byli zjištěni Otto Peters, Jaromír Funke, Josef Ehm a Václav Ströminger.