Dr. Frant. Bačkovský

František Bačkovský (* 1854 Benátky u Chotěboře, dnes Ždírec nad Doubravou-Benátky, † 1908 Praha) pocházel z rolnické rodiny, vystudoval gymnázium v Chrudimi a filozofickou fakultu pražské univerzity (1875–1880, doktorát 1886). Od 1878 působil jako suplující gymnaziální profesor v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, 1881 se vzdal profesury a odstěhoval se do Prahy, kde se zprvu živil jako nezávislý spisovatel, redaktor a korektor. V Německém Brodě i v Praze vydával vlastní naučné spisy svým nákladem, v Praze též autorsky a redakčně spolupracoval s několika nakladatelstvími (Fr. A. Urbánek, I. L. Kober, Alois Hynek, František Borový, Dr. Ed. Grégr). Protože 1881 neuspěl s žádostí o knihkupeckou koncesi, praktikoval krátce v knihkupectví Fr. A. Urbánek, aby získal požadované osvědčení o praxi v oboru. Současně zakládal a redigoval vzdělávací a zábavné časopisy a vydával knihy a brožury jako tzv. soukromý nakladatel pod vlastním jménem nebo nákladem časopisu Studentské listy. 1889 po získání knihkupecké koncese otevřel vlastní podnik s programem vybudovat jazykově český antikvariát spojený s knihkupectvím a nakladatelstvím, zaměřeným na původní tvorbu. Od 1890 uváděl firemní označení České knihkupectví a antikvariát (Dr. Frant. Bačkovský), později jen Dr. Frant. Bačkovský. V prvých letech svého oficiálního působení nerespektoval obchodní zvyklosti, kodifikované jednacím řádem Spolku českých knihkupců a nakladatelů, a vedl vleklé spory s profesními organizacemi. Po neúspěšných pokusech o expanzi (1900 měl krátce knihkupeckou filiálku na Vinohradech, tr. založil a 1903 prodal Pražskou okružní čítárnu) se soustředil na rozšiřování prodejních místnosti (1904 disponoval nejrozsáhlejšími knihkupeckými výklady v Praze). Velkou část výnosu prosperujícího knihkupectví, populárního zejména mezi studenty, odčerpávaly nerentabilní nakladatelské počiny a rozsáhlé nákupy starší produkce pražských i venkovských firem (mj. Dr. Grégr a Ferd. Dattel, Ant. Michálek, Fr. Vaněk, Vladimír Čech, Alois R. Lauermann, František Borový, Vlad. Žákovský) k rozšíření vlastní nabídky. V otcově podniku působili i dva nakladatelovi synové Jindřich a Jaroslav (nejstarší syn Rudolf Bačkovský se stal středoškolským profesorem). Jako zaměstnanci prošli firmou mj. budoucí nakladatelé Antonín Bohumil Černý, Josef Springer, Ludvík Souček, Jan Houser, Alois Altrichter, Otto Girgal a Vojtěch Šeba. Od 80. let vedl Bačkovský vyčerpávající jazykovědné a literárněhistorické polemiky (byl jazykový purista a obránce pravosti Rukopisů), jako nakladatel nedůtklivě obhajoval svou editorskou praxi při vydávání českých autorů. V důsledku přepracování a zdravotních problémů (hrozilo mu oslepnutí) a v obavě z finančního úpadku ukončil 29. listopadu 1908 svůj život ve Vltavě. Nalezen byl až v únoru 1909 u Chvatěrub, kde pak byl pohřben. Firma zprvu pokračovala pod dozorem věřitelského výboru (vedl jej advokát Josef Scheiner) a 1915–1917 znovu pod obchodním dozorem (tiskař František Rebec). Od 1914 byla její majitelkou vdova Marie Bačkovská a jako odpovědný zástupce ji řídil Jindřich Bačkovský, jehož manželka Ludmila Bačkovská se stala převzetím některých pohledávek hlavní věřitelkou podniku. Po převratu 1918 firma obměnila název na Dr. Frant. Bačkovský, Československé knihkupectví,  nakladatelství a antikvariát. V květnu 1919 se Marie Bačkovská vzdala koncese ve prospěch Jindřicha Bačkovského a všechny dědice krátce zastupovala nová společnost Jindř. Bačkovského Československé knihkupectví, nakladatelství a antikvariát. Ta však záhy likvidovala a dědicové zanikající firmy Dr. Frant. Bačkovský  se rozešli do dvou nových závodů. Nakladatelství včetně skladované produkce získalo Slovanské knihkupectví, nakladatelství a antikvariát (Bačkovský a Hach), sortiment a antikvariát spolu s převodem koncese převzala firma Jindř. Bačkovský, Československé knihkupectví, antikvariát a nakladatelství.

Vyšlo cca 520 titulů. – Již v Německém Brodě vydával Bačkovský svým nákladem vlastní jazykové příručky a učebnice (mj. Oprávce poklésků pravopisných i některých jiných, naskýtajících se v českých úlohách žákův i vyšších tříd škol středních, 1879; Stručné dějiny řeči a pravopisu českého, 1880; Latinský pravopis, 1880; Stručná nauka o řečnictví se příklady, 1881). V Praze nejprve založil, redigoval a vydával „časopis zábavně-poučný" Studentské listy (1882–1884, znovu 1889–1890), k němuž 1882–1883 připojil Literární obzor (jen 7 čísel). 1882–1883 vydal nákladem Studentských listů almanach studentských prací (jen 1. díl), stať Vítězslava Hálka, Tylův text české hymny s komentářem a nové vydání svého Oprávce. Neúnavně zakládal další časopisy s výchovnou a vzdělávací tendencí (1883 vycházel Všeobecný věstník se samostatnou knihkupeckou přílohou Literární oznamovatel, 1887–1889 „časopis na zvelebu našeho života národního" České listy), které však bez valného ohlasu záhy zanikaly. Vlastním nákladem vydával nové verze svých jazykových příruček a středoškolských učebnic, kulturněhistorické stati (mj. Zajímavé črty ze života našich slavných mužův a žen devatenáctého století, 1884) i lidové návody (Jak sázeti do loterie, bychom zcela jistě vyhráli, 1882, pseud. Vlastimil Benátský). Do edice Novočeský archiv literární (1888–1889) zařadil svůj příspěvek k diskusím o RKZ (do rukopisných bojů se zapojil i dalšími spisky) a básně Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého s obsáhlým úvodem. Poslední edice před profesionalizací Studentská knihovna (1889) přinesla jen 2. vydání Bačkovského dramatického pokusu. Nakladatelství otevřela standardní popularizační edice Všeobecná zajímavě poučná knihovna (1890–1897), která shromáždila cestopisné črty a reportáže (Josef Wünsch, Pavel Durdík, Josef Štolba, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský), národopisné studie (Zikmund Winter, František Vladimír Vykoukal), přírodovědné stati (František Josef Studnička), vzpomínky (Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský) a životopis Antonína Marka (Jan Jakubec). Počáteční ediční program  výrazně ovlivnil Bačkovského zájem o sociální a etické otázky (1893 nabídl sociálně-demokratickým spisovatelům možnost publikování). Mimo edice vyšly příspěvky k dějinám sociálního hnutí (Jakub Arbes pod pseud. J. Svoboda, Danylo Lukyč Mordovec) a k poměrům v carských věznicích (George Kennan), sociální prózy (František Cajthaml-Liberté, Josef Krapka Náchodský, Jakub Arbes, Augustin Skaunic), satiry na poměry ve školství (František Hrnčíř pod pseud. Fr. Drnkačka a K. Muczény), náboženské, sociální a etické úvahy (Lev Nikolajevič Tolstoj), utopický sociální román (Edward Bellamy), v novém vydání Paměti Josefa V. Friče. Souběžná Sbírka vynikajících spisů (1894–1896) zařadila dokumenty k politické perzekuci v Čechách (Jakub Arbes), dějiny jezuitů (Tomáš V. Bílek), politický román (Sigmund Kolisch) a cizojazyčný slovník (František Bačkovský). Rozptýleny v edičním programu zůstaly jednotlivé odborné spisy z přírodovědy (Ladislav Čelakovský), estetiky (Karel Antonín Madiera), geologie (Jan Nepomuk Woldřich) a filozofie (A. K. Dobruský). Od 1895 vycházely populární stručné jazykové učebnice i konverzační příručky „snadno a rychle"; většinu napsal František Vymazal, některé Jan Váňa a Jan Wagner (příručku českého pravopisu připojil František Bačkovský). Až v 10. letech 20. století k nim přibyly slovníky ve volné řadě Dra Bačkovského Korunové slovníčky cizích řečí (pak jen Dra Bačkovského slovníčky cizích řečí, 1916–1919); sestavovali je Josef Felix, Josef Folprecht, Franciszka Sawierska, Rudolf Bačkovský, František Halaburt, Oldřich Heidrich a František Frýdecký. Naučnou literaturu doplnily populární právnické rádce (Josef Václav Bohuslav) a dějepisné přehledy (Karel Vorovka). Od počátku věnovalo nakladatelství výraznou pozornost výchovné a vzdělávací literatuře pro děti a mládež. Začínajícím čtenářům byl určen časopis Ma-lé no-vi-ny pro děti, které nedávno naučily se čísti (1889/1890–1906,  obnoven 1914 jako Malé noviny pro děti nejnižších tříd školy obecné) s přidruženou „sbírkou četby vhodné čtenářům nejmenším" Dětská knihovna (1890–1907), do níž přispěli redaktoři Malých novin  František Vladimír Krch a František Hrnčíř, dále Antonín Svoboda, Filip Hyšman, Božena Studničková, Věnceslava Lužická, Ludmila Grossmannová Brodská, Jan Milota, Alfons Bohumil Šťastný a František Bačkovský pod pseud. J. Procházka. Další četbu pro děti představovaly drobné unifikované svazečky pohádek, zčásti anonymních, Pohádkové večery (1892-1906). Starším dětem určená Sbírka spisů pro mládež vynikajících českých spisovatelů (1893–1907) kombinovala beletrii, převážně povídky (kromě autorů Dětské knihovny přispěli František Josef Andrlík, Ladislav Benýšek, Jan Karel Hraše, Jan Klecanda, Matouš Václavek, Alois Dostál, Josef Košín z Radostova, Jan Ježek, Josef Košťál, Bohumila Klimšová, František Patočka) a díla vzdělávací. Ta zajistil osvědčený autorský kruh Všeobecné zajímavě poučné knihovny a doplnili Karel Vorovka (deklamace), Josef Klenka (tělocvičné hry) a Václav Flajšhans (Husův životopis). Soudobá beletrie pro dospělé vycházela jen okrajově bez zřetelného programu (humoresky Huga Václava Wunsche, povídky Josefa Leopolda Hrdiny a Josefa Deograta Konráda). Do souborů nakladatel uspořádal A. V. Šmilovského Pozůstalá dramata (1891–1905) a Josefa Svátka Sebrané dějepisné romány (1895–1908). Plody nakladatelova editorského úsilí představila Dra Bačkovského Národní knihovna česká (1905–1907), v níž vyšla hlavní díla českých autorů 19. století (Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Prokop Chocholoušek, Vítězslav Hálek, Božena Němcová, František Jaromír Rubeš, Jan z Hvězdy, Václav Kliment Klicpera, František Ladislav Čelakovský, Karel Havlíček Borovský, Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík, Jan Erazim Vocel, Josef Václav Sládek, Karel Jaromír Erben, Karolina Světlá, Otokar Mokrý, Irma Geisslová, František Karel Krouský a Gustav Pfleger Moravský). Popřevratové Slovenské besedy (1919) přinesly výbory z Hviezdoslava, Martina Kukučína a Svetozára Hurbana Vajanského. – S otevřením profesionálního podniku založil Bačkovský knihkupecký informační a propagační časopis Literární věstník (vyšlo jen 6 čísel 1. ročníku 1889–1890). Po jeho ukončení na něj navázaly nepravidelně vydávané nakladatelské a knihkupecké seznamy Oznamovatel knihkupectví Bačkovského (jako poslední je zaznamenán  427. asi z 1914), z nichž některé nakladatel využil k vlastním glosám, poznámkám,  komentářům i polemikám (mj. č. 26: Jaká neznalost ve Francii..., [1896]; č. 299: Výklad, že jsou pochybeně vydána všechna vydání Babičky, vyšlá před mým „Prvním řádným vydáním", jakož i některé vynikající plody jiných spisovatelů, 1906). Posledním Bačkovského pokusem o informační knihkupecké periodikum byly Literární zprávy (1897–1899). – První Bačkovského publikace tiskl Stanislav Pospíšil v Chrudimi, později též I. L. Kober v Praze. Po profesionalizaci firmy se v tisku postupně vystřídaly zejména pražské závody Dr. Ed. Grégr, B. Grund a V. Svatoň, Alois Wiesner a František Rebec.