Moderní bibliotéka

Vznik edice předcházela publikační aktivita při časopisu mladé literární generace Moderní život. S podtitulem Revue pro život, literaturu a umění vyšly 1902 a 1903 2 ročníky, 1. ročník redigovali Karel Hugo Hilar a Julius Skarlandt, 2. ročník vycházel jako orgán nově založeného Spolku literátů mladé generace Syrinx v redakci Romana Haška. Vydavatelem a zodpovědným redaktorem časopisu byl do května 1903 František Adámek v Praze na Vinohradech, později Václav Popelka v Týnu nad Vltavou. Knižní tvorbu spolupracovníků časopisu soustředily především edice Knihovna Moderního života (1902) a Syrinx (1903), vydávané jeho nákladem, a Nová knihovna (1903), kterou v Týnu nad Vltavou vydávala a redigovala Anna Krystinová-Popelková. V září 1903 založili bývalý redaktor Moderního života, maturant Karel Hugo Hilar (* 1885 Sudoměřice u Bechyně, † 1935 Praha; do 1911 vlastním jménem Karel Bakule) a jeho otec František Karel Bakule (* 1861 Sudoměřice u Bechyně, † 1941 Praha), občanským povoláním sluha Zemské banky, novou edici Moderní bibliotéka (1903–1914). Jejím vydavatelem a zodpovědným redaktorem byl opět František Adámek (* 1861 Kunratice, dnes Praha-Kunratice, † ? ?), který svým jménem zastupoval edici před úřady, na její redakci ani administraci se však nepodílel (tradovaný údaj, že byl domovníkem v domě, kde Bakulovi bydleli, není doložen). Redaktorem Moderní bibliotéky a tvůrcem jejího programu byl K. H. Hilar, od 1905 vysokoškolský student, administraci vedl jeho otec. Knihovnu Moderního života započetla Moderní bibliotéka dodatečně jako svůj 1. ročník a její tituly převzala do své distribuce. Edice se vyhnula improvizacím, typickým pro obdobné amatérské podniky, a fungovala v pevném organizačním rámci: Knihy vycházely po ročnících zprvu o 8, definitivně o 10 svazcích vždy od září do června v pravidelných termínech a za jednotnou cenu, na celé ročníky byla vypisována subskripce. Struktura svazků (předmluvy, doslovy, životopisné medailony) akcentovala informační a vzdělávací funkci edice, která si během let vybudovala pevnou odběratelskou klientelu. Hilarovo profesní zakotvení (koncem 1910 nastoupil do Městského divadla na Královských Vinohradech jako lektor, 1911 uzavřel studia doktorátem a stal se tajemníkem divadla, od 1913 byl jeho dramaturgem) si vynutilo změnu redaktora Moderní bibliotéky. Smlouvou ze 14. 12. 1913 převzal redakci probíhajícího 12. ročníku (1913/1914) Hilarův spolupracovník Jarmil Krecar (* 1884 Vrané u Slaného, † 1959 Praha). Vydávaný ročník však nedokončil a 1914 edice zanikla.

Vyšlo cca 90 titulů. – Knihovna Moderního života (1902) představila v intencích programu časopisu tvorbu jeho spolupracovníků (Q. M. Vyskočil, Adolf Velhartický, K. H. Hilar a Roman Hašek), několik titulů vyšlo nákladem časopisu mimo edici. Moderní bibliotéka, která do prodeje převzala jak předchozí edici, tak jediný svazek edice Syrinx (František Gellner), zprvu pokračovala dalšími autory téhož okruhu (František Zavřel, Pavel Sula, Arnošt Ráž, Emanuel Lešehrad, A. M. Tichý-Lidée, Fráňa Šrámek), svou tvorbu připojili i vydavatelé (verše a prózu K. H. Hilar, moralistní úvahy F. K. Bakule). 1905 změnila organizačně konsolidovaná edice radikálně svůj program a po ojedinělém překladu z ruštiny (Leonid Andrejev) nabídla v dalších ročnících překlady z italštiny (Gabriele DʼAnnunzio, Grazia Deledda), dánštiny (Carl Ewald, Viggo Stuckenberg), holandštiny (Wilhelm Gerard van Nouhuys), polštiny (Stanisłav Przybyszewski, Jan Wroczyński), švédštiny (August Strindberg), němčiny (Peter Altenberg, Hugo Salus, Johannes Schlaf, Leopold Andrian, Franz Blei, Jakob Wassermann, Felix Poppenberg), francouzštiny (Albert Samain, Francis James, Jules Laforgue, Marcel Schwob, Charles Baudelaire, Camille Mauclair, Théophile Gautier, Hugues Rebell, Honoré de Balzac, Jules Amédée Barbey dʼAurevilly, Alfréd Jarry, Gérard de Nerval, Stendhal, Charles Van Lerberghe. Rémy de Gourmont, Restif de la Bretonne, Pierrer Louÿs, Henri de Régnier, Mathieu de Noailles, Pierre de Boudelles Brantôme, Jules Renard, Charles-Louis Philippe, Etienne Pivert de Sénancour, Jean Lorrain, Joséphin Péladan, Roger de Bussy-Rabutin, Myriam Harry, Willy Colette, Théophile Gautier), angličtiny (James Huneker, Oscar Wilde, Arthur Symons, Robert Louis Stevenson, Max Beerbohm, Maurice Henry Hewlett, George Moore, John Beckford, Ernest Dowson, Gilbert Keith Chesterton), starořečtiny (Sofistes Longos), novořečtiny (Emanuel Rhoidis) a španělštiny (Carlos Reyles). Z původní tvorby zařadila edice prózy a eseje Adolfa Velhartického, Jiřího Mahena, Rudolfa Těsnohlídka, Arthura Breiského, Jiřího Karáska ze Lvovic a Arnošta Procházky. Od edičních aktivit uměleckého okruhu Moderní revue (Knihovna Moderní revue, Symposion, Knihy dobrých autorů), s nimiž se Moderní bibliotéka programově sblížila (dokládá to i výměna inzerce), se její produkce odlišovala širším autorským záběrem s výrazným podílem prvních knižních překladů (mj. Wilhelm Gerard van Nouhuys, Peter Altenberg, Albert Samain, James Huneker, Marcel Schwob, Jules Laforgue, Gérard de Nerval, Jacob Wassermann, Alfred Jarry a Hugues Rebell) a zaměřením na nepoučeného čtenáře. Předmluvy a doslovy (často k vlastním překladům) psali kromě K. H. Hilara (i pseud. Hanuš Vogeler) mj. Hugo Kosterka, František Rut Tichý (pseud. Zdeněk Broman), Hanuš Jelínek, Arne Novák, Jiří Karásek ze Lvovic, Kamil Fiala, Ervín Taussig (též pseud. Otto Kirchner), především však Hilarovi přátelé Arthur Breiský a Jarmil Krecar (i pseud. Zdeněk Woldan). Ten však jako nový redaktor posledního ročníku nerespektoval část avizovaného programu (mj. André Suarès, John Keats) a edici předčasně ukončil netypicky obsáhlým románem (Théophile Gautier: Slečna du Maupin). Adresář Moderní bibliotéky využil k distribuci drobné antologie Libertinská poesie, kterou ve svém překladu z francouzštiny vydal jako soukromý tisk, a poslední ohlášený titul ročníku (svůj překlad prózy Godarda dʼAucourt) uplatnil až 1919 u nakladatele Ludvíka Bradáče. – Anonymní řemeslnou typografickou úpravy Knihovny Moderního života i prvých svazků Moderní bibliotéky zpestřilo několik nesourodých obálek (navrhli je mj. Bořivoj Hnátek, Rudolf Puchold, Viktor Oliva a V. H. Brunner). Ustálenou výtvarnou podobu edice (typizované obálky ročníku s barevným odlišením jednotlivých svazků, vnitřní grafické rozvržení knih) formoval 1905 Vratislav H. Brunner a od 1907 modifikoval Jaroslav Benda; v nabídce byly i „luxusní“ výtisky v kartonových vazbách. Jednotnou podobu ročníků narušily ojedinělé výjimky (individuální anonymní úprava esejů Arthura Breiského, prózy Marcela Schwoba v grafické úpravě překladatele Josefa Marka, část nákladu povídek Jiřího Karáska ze Lvovic ve formátu a v úpravě jeho Spisů). 1912 nahradila Bendovu účast neosobní konzervativní úprava, na níž se údajně podílel lipský typograf Walter Tiemann, k výzdobě posledních titulů poskytla Zdenka Braunerová dřevoryty ze starších ročníků Moderní revue. Po rychlém střídání tiskáren Dr. Ed Grégr a syn, M. Schulz, Knihtiskárna nár. soc. dělnictva (K. Pitter), V. Popelka v Týnu nad Vltavou a Ed. Tilp v Prachaticích v prvém období se od konce 1903 na tisku postupně podílely pražské firmy Ladislav Grund a Antonín Baumgartner (pak Ladislav Grund), Rolnická tiskárna a Albert Malíř.

František Adámek figuroval též jako nakladatel, vydavatel a odpovědný redaktor „edice neperiodické“ Lidová bibliotéka (1904), kterou pod jeho jménem vydával pravděpodobně František Karel Bakule (vycházela na adrese jeho bydliště i na adrese administrace Moderní bibliotéky v Praze na Vinohradech). Edice po vydání dvou nevýrazných svazků próz (Josef Kejdana a Josefina Mrzenová-Trnovská) zanikla.