František Strnad

František Strnad (* 1909 Hluboček, dnes Hlubočky u Olomouce, † ? ?) se vyučil knihkupcem u pražské firmy Alois Srdce, 1925–1927 absolvoval pokračovací knihkupeckou školu. Zaměstnán byl postupně u několika firem v Praze a v Brně do 1936, kdy získal knihkupeckou a nakladatelskou koncesi. V knihkupectví se zaměřil zejména na výprodeje zbytku nákladu produkce jiných nakladatelství (Aventinum, L. Mazáč, Odeon, Sfinx aj.). Koncem 30. let skupoval a s výraznou slevou rozprodával knihy, ohrožené za změny politických poměrů konfiskacemi, na počátku protektorátu však obviňoval vedoucí funkcionáře profesních korporací (zejména Eduarda Weinfurtera) z židomilství. Pro nerespektování dobových obchodních pravidel (zejména prodejem nových knih pod cenou) měl konflikty se Svazem českých knihkupců a nakladatelů (1938 byl vyškrtnut, 1941 mu bylo na příkaz komisařské správy Svazu členství obnoveno). V únoru 1945 byla firma zničena při bombardování Prahy. V červnu 1945 byl Strnad na návrh očistné komise Svazu českých knihkupců a nakladatelů potrestán odnětím koncese a vyloučen ze Svazu pro vydání Célina a poškozování kolegů prodejními metodami. Výsledek jeho odvolání, podloženého 1947 zastavením trestního stíhání pro provinění dle dekretu prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1945 č. 138/Sb, nebyl zjištěn, firemní knihkupectví však působilo až do 1949.

Vyšlo cca 17 titulů. – Ještě před získáním koncese založil František Strnad edici současné přeložené beletrie Meteor (1934–1939, red. Viktor Kripner a Antonín Martinovský, pak nakladatel), jejímž názvem zpočátku označoval celé nakladatelství. Pestrý výběr autorů (Francouzi Joseph Kessel a Ferri-Pisani, Estonec August Gailit, Maďarka Jolán Földesová) i atraktivních témat završil v říjnu 1939 Louis Fernand Céline antisemitským politickým pamfletem Škola mrtvol. 1940 Strnad přispěl jedním svazkem (programová stať Vojtěcha Roznera Z pasivity poezie k aktivismu) do nakladatelsky rozptýlené Edice aktivistů (1940), sdružující tvorbu členů stejnojmenné umělecké skupiny. Okupační čtenářský příklon k domácí tradici se pokusil postihnout edicí České kroniky (1940, red. Antonín Dolenský) která však po kronice Vavřince z Březové nepokračovala. Úspěšnější Růžový palouček (1940–1942, red. Bedřich Beneš Buchlovan, pak Antonín Dolenský) nabídl pohotově čtenářské soubory české klasiky (František Ladislav Čelakovský, Jan Amos Komenský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová) s výtvarnou účastí vyhledávaných úpravců bibliofilií (Cyril Bouda, Petr Dillinger, Václav Mašek, Karel Štika) a s přednostními výtisky. Grafickým řešením se k edici přiřadily Lafontainovy bajky v překladu Bohuslava Reynka. K tisku tohoto celku přizval nakladatel prestižní mimopražské závody Družstvo knihtiskárny v Hranicích, Müller a spol. v Turnově a Karel Kryl v Kroměříži.