Bohuslav Hendrich

Bohuslav Hendrich (* 1890 Královské Vinohrady, dnes Praha-Vinohrady, † 1977 ?) pocházel z rodiny obuvníka, vystudoval 4 třídy reálky a vyučil se knihkupcem u firmy Hejda a Tuček (1907–1909 absolvoval pokračovací knihkupeckou školu). Později byl zaměstnán v Akademickém knihkupectví Bedřich Bočánek, v němž od 1914 působil jako náměstek majitele. Po účasti v 1. světové válce se 1919 osamostatnil a 1920 získal vlastní nakladatelskou a knihkupeckou koncesi. Firmu budoval především jako knihkupectví a antikvariát s rozsáhlým cizojazyčným sortimentem (užíval neoficiální název Hendrichovo studentské knihkupectví a jeho varianty), obchodně navštívil Německo, Franci, Itálii a Anglii. Postupně se specializoval na filozofickou a historickou literaturu, umělecké publikace a prodej pohlednic s reprodukcemi děl světového malířství. Soukromě se zabýval hudbou; údajně byl jedním ze zakladatelů Spolku pro moderní hudbu. Po 1949 převzal jeho knihkupectví národní podnik Kniha a Hendrich pracoval do 1953 jako knihkupec v Orbisu, pak do 1957 jako úředník. Jeho dcera Helena, provdaná Hálová, byla zaměstnankyní proslulého pražského antikvariátu v Dlážděné ulici.

Vyšlo cca 50 titulů. – Hendrichova knihovna (1926–1930, 1938) se zaměřila na překlady z románských literatur (z italštiny Alessandro Manzoni, z francouzštiny Jean Giraudoux a Georges Maurevert), ale v konkurenci obdobných projektů jiných nakladatelství se neprosadila. Po několikaleté přestávce ji uzavřel překlad klasických pravidel etikety společenského chování opět z francouzštiny (Blanche Staffe, vl. jm. Blanche Augustine-Angèle Soyerová). Bibliotéka Henriada (1926–1947, red. Bohuslav Hendrich), uváděná zpravidla ambiciózní charakteristikou „Knihy rozumu a pravdy, krásy a dobra, odvahy a síly“, získala název podle Voltairova eposu La Henriade. Žánrově nevyhraněná edice po úvodním básnickém svazku (4. vydání sbírky Rudolfa Medka Lví srdce) z beletrie uvedla již jen soudobou původní prózu (Jaromír Rašín) a dvě ukázky světové románové klasiky (Alain-René Lesage, Ivan Sergejevič Turgeněv). Zaměřila se především na úvahy a eseje v překladech z angličtiny (John Ruskin, Francis Bacon, Arnold Bennett) a z francouzštiny (Henri Frédéric Amiel, Alphonse Karr, Blaise Pascal), za německé okupace též z němčiny (Friedrich Nietzsche, Arthur Schopenhauer, Friedrich Schiller). Souběžně vycházely překlady z klasické řečtiny (Plótínos, Epiktétos, Platón, Xenofón) a latiny (Seneca, Marcus Tullius Cicero, Antonius Marcus Aurelius, Anitius Manlius Torquatus Severinus Boëthius), později též soubory výroků významných spisovatelů („nesmrtelná slova“ J. W. Goetha, Williama Shakespeara, Friedricha Schillera, Molièra a „o lásce“). Na překladech a životopisných úvodech k jednotlivým titulům se podíleli Vincenc Červinka, František Dvořáček, Zdenka Hofmanová, Josef Hrůša, Václav Prach, Ema (E. K.) Škrachová, Vítězslav Tichý a Růžena Thonová. Původními studiemi přispěli Viktor Novák (o Jiřím Wolkerovi), Vladimír Groh (o antické filozofii), Albína Dratvová (o etice). O výchově k umění psali Ludvík Kundera (hudba) a v překladu z němčiny Richard Messer (malířství a sochařství). Od konce 30. let vycházely též učebnice a cvičebnice němčiny (Vítězslav Tichý, Josef Wagner), k nimž 1947 přibyla příručka anglické konverzace (Václav Kopřiva).  Dodatečně byl do edice zařazen soubor reprodukcí kreseb a akvarelů Jana Slavíčka, původně snad součást chystané série uměleckých pohlednic (další nebyly zjištěny). Část nákladu většiny jejích titulů nabízelo nakladatelství na lepším papíře, některé vycházely souběžně jako bibliofilie, zpravidla s číslovanými výtisky, s původní grafikou a s pozměněnou tiráží. Orientaci v edici znesnadňovalo nepřehledné číslování svazků i matoucí zařazení téhož titulu pod různými názvy. Samostatně vydalo nakladatelství kolibří česko-německý a německo-český slovníček (Otokar Šetka), v generální komisi (výhradní distribuci) nabízelo učebnici karetních her (Dean Bryden) a příručku numerologie (Walter B. Gibson). – Jednotné grafické řešení Bibliotéky Henriady navrhl a několik jejích titulů graficky upravil Jindra Vichnar; značku edice nahrazovala vstupní celostránková kresba od nezjištěného autora. Ojediněle s nakladatelstvím spolupracovali typografové Method Kaláb a Stanislav Maršo, výzdobou (návrhy obálek a frontispisy) přispěli Josef Šíma, Václav Fiala, František Kobliha, František Pavelka, Josef Mařatka, Josef Lhota a Cyril Bouda. Tisk zajišťovala Průmyslová tiskárna v Praze, kterou výjimečně nahradil F. Obzina ve Vyškově.