Rudolf Hudec

Nakladatelství krátce provozoval souběžně se svými dalšími aktivitami publicista, redaktor a vydavatel periodik Rudolf Hudec (* 1883 Jimramov, † ? ?). Jako novinář působil od 1905, zprvu spolupracoval zejména s Právem lidu a dalšími sociálně demokratickými listy. Účastnil se 1. světové války, 1919–1920 byl jednatelem Svazu československých důstojníků a působil i v dalších vojenských sdruženích, pro které mj. redigoval kalendáře, příručky, pamětní a vzpomínkové sborníky. 1919–1924 byl vedoucím redaktorem armádního listu Hlas národní obrany a jeho přílohy Osvětové rozhledy. Od 1921 vydával edici Obrození, k níž 1923 připojil další nakladatelské projekty. Již v únoru 1925 činnost nakladatelství utlumilo vyrovnávací řízení a následujícího roku jeho místnosti i většinu skladované produkce převzala firma Za svobodu. Souběžně s vedením nakladatelství vydával Hudec časopisy Průlom (1922–1923), Ilustrovaný list pro československého vojáka a legionáře (pak Ilustrovaný legio-zpravodaj, 1924–1925) a Glosy (1926–1927). 1926 se stal vydavatelem revue Parlament (od 1935 s názvem Revue Parlament), později působil v tiskových agenturách. Od 1940 byl odpovědným redaktorem Tiskové služby Národního souručenství, od 1941 členem Kulturní rady, pro kterou mj. redigoval publikace k oficiálním protektorátním kulturním akcím. Zapojil se do protektorátní politické publicistiky; od 1942 byl politickým redaktorem Lidových novin, od 1944 působil v Poledním listu, 1945 v Národní politice. Od května do konce 1945 byl internován, 1946 znovu zatčen a 1947 odsouzen k 10 letům vězení. Propuštěn byl 1954; jeho další osudy nebyly zjištěny.

Vyšlo cca 45 titulů. – Většinu publikací Hudcova nákladu zastřešila žánrově nevyhraněná edice Obrození (1921–1926, red. Rudolf Hudec). Autorsky v ní legionářskými a společenskými prózami, publicistickou reflexí válečných zážitků i senzační literaturou faktu dominoval Pavel Fink. K 1. světové válce, zejména k působení legií, se dále vraceli v komentovaných dokumentech a vzpomínkách František Matějka, Jindřich Skácel, Vladimír Vaněk a Karel Zmrhal, v povídkách Jaroslav Mácha a ve verších Pavel Vokán (vl. jm. Jan Pavel Doležal). František Šifter připojil ke svým překladům z ruštiny (Leonid Andrejev, Arkadij Averčenko, Alexandr Kuprin, povídky sibiřských autorů) soubor vlastních próz, Vladimír Urban přeložil románové torzo M. J. Lermontova. Tematický záběr edice zpestřili Lomikar Kleiner humoreskami, Edvard Hegner divadelní hrou, Josef Žemla příběhy pro mládež a satirickými verši (pseud. Vítězslav Roj), Petr Fink povídkami, Tomáš Kočí historickými črtami, Josef Veselý popularizačními pragensiemi, Jaroslav Bednář básnickou prvotinou a V. O. Lučan (vl. jm. Václav Chochola) utopickým románem. 1926 převzalo edici nakladatelství Za svobodu, uzavřelo ji 2. díly posledních svazků (O. V. Lučan, Petr Fingal, Josef Veselý) a její tituly zařadilo do své nabídky. Další Hudcovy projekty se výrazněji nerozvinuly. „Sbírka spisů světových autorů“ Zlatá knihovna (1923, red. Rudolf Hudec a Lomikar Kleiner) uvedla jen romány Michaila Alexejeviče Kuzmina a Emily Brontëové (pseud. Ellis Bell), Hegnerova lidová divadelní knihovna (1923–1924) po dvou hrách Františka Hegnera pokračovala u jiných nakladatelů. Z ohlašované několikadílné obrazové publikace Potulky Československou republikou (texty Lomikara Kleinera) vyšel jen úvodní svazek o Vysokých Tatrách (1925). – Obálky a grafickou úpravu prvých titulů navrhoval legionářský výtvarník Miloslav Smolka. Později nakreslil několik ilustrací a obálek Rudolf Houžva (i šifra H.), ojedinělou typografickou úpravou přispěl Vratislav H. Brunner, obálkou Josef Čapek a Viktor Oliva. Na tisku spolupracovaly nejčastěji pražské firmy Alois Wiesner, V. Palásek a Fr. Kraus a Alois Koníček.