F. & V. Hoblík

Majitel kolínského knihkupectví Fr. Hoblík a společník tamní knihtiskárny a litografie Sudek a Hoblík František Hoblík (*1842 Hobšovice u Slaného, † 1926 Pardubice) rozšířil 1872 své působení do Pardubic, kde založil knihtiskárnu F. Hoblík a spol. Jako společníci přistoupili faktor zmíněné kolínské tiskárny Josef Leopold Bayer, Františkův mladší bratr Václav Hoblík a Eduard Hofmeister. Od 1875 pokračovala firma pod názvem Hoblík & Bayer do 1880, kdy společník J. L. Bayer odešel do Kolína, kde zřídil vlastní tiskárnu. Téhož roku František Hoblík přenechal kolínské knihkupectví svému nejmladšímu bratru Adolfovi a pardubický závod vedl dále pod firmou F. & V. Hoblík (společníkem byl Václav Hoblík). 1881 se přestěhoval z Kolína do Pardubic a 1888 se stal jediným majitelem podniku, jehož název současně změnil na F. Hoblík. V Pardubicích se zapojil i do veřejného života. 1886 navrhl založení městské spořitelny a stal se prvním předsedou jejího ředitelství, 1888–1889 a opět 1893–1899 byl starostou města. Jako vůdčí osobnost pardubických evangelíků inicioval postavení evangelického kostela (1897) a zřízení samostatného sboru (1919). Mezi zákazníky tiskárny patřily mj. Spolek Komenského a další evangelické korporace i osobnosti, dále pražské nakladatelství F. Tempsky a pardubické nakladatelství německých poštovních, telefonních a telegrafních příruček Eduarda Kmínka. V Pardubicích Hoblík rozvinul i vlastní nakladatelství, jehož skromné základy položil již při knihkupectví v Kolíně. Po rozmachu v 80. letech 19. století však intenzita produkce postupně slábla a po výprodeji nakladatelského skladu 1900 vyšlo již jen několik titulů. Firma se pak soustředila na zakázkový tisk včetně map, obrazů, litografických pohlednic a později i speciálních reklamních obtisků. Od 1912 vedl závod jako jeho spolumajitel a ředitel zakladatelův syn Karel Hoblík (* 1879 Poděbrady, † 1914 Lovosice), který po absolvování reálky a obchodní akademie v Chrudimi studoval v Praze na technice. Z nezjištěných rodinných důvodů byl ze studií odvolán, aby se po získání odborných zkušeností ve Vídni ujal řízení pardubické tiskárny a litografie. Po mobilizaci 1914 (narukoval jako poručík v záloze) zemřel v polní nemocnici v Lovosicích zřejmě na následky sebevražedného pokusu. 1918 tiskárnu od Františka Hoblíka koupili řezník Jan Čížek a sazeč Bohumil Turek a dále ji vedli zprvu pod firmou F. Hoblík nást., později B. Turek a J. Čížek. 1926 se společníci rozešli a Bohumil Turek si zřídil samostatný závod.

Vyšlo cca 110 titulů. – Pro širší veřejnost firma vydávala nejprve regionální časopis Stráž na východě (1878–1881; majitelem byl J. L. Bayer, redaktory mj. Emanuel Antonín Meliš, Josef Janda, A. M. Daněk). Od 1880 vycházel zábavný a poučný týdeník, později mladočesky orientovaný politický a národohospodářský čtrnáctideník Pernštýn (1888 s přílohou Hlas od Loučné), který od ledna 1889 převzal do svého majetku jeho dlouholetý redaktor Josef Janda. Různorodá knižní produkce zprvu nabídla především učebné pomůcky a středoškolské učebnice matematiky (František Suchánek), geometrie (Antonín Barborka, Josef Sylvestr Vaněček) a deskriptivy (Václav Lavička). Regionální vlastivědu rozvíjeli Josef Nechvíle, Emil Musil Daňkovský, Jan Šafránek a Václav Pok Poděbradský, popularizační brožuru o Adolfu Heydukovi napsal Karel Vojtěch Prokop, o Jiljím Vratislavu Jahnovi Josef Weger. Bez pevného programu vycházely příručky a odborné spisky (o první pomoci psal Josef Kabeláč, o hasičském výcviku Václav F. Kohl, o pěstování zelí Emanuel Antonín Meliš, o myslivosti Josef Horník) a úvahy k problémům alkoholismu (Ladislav Nágl), vězeňství a sociálních ústavů (Čeněk Hevera) a pacifismu (Karel Adámek). „Vzájemnosti slovanské, zvlášť literární a umělecké“ měl být věnován časopis Slovanský obzor (1882; vyšla údajně 3 čísla, výtisk nebyl zjištěn). Skromná beletristická nabídka pro dospělé přinesla kromě souboru Spisy Emanuela Miřiovského (1882–1885) jen 2. svazek humoresek Antonie Melišové-Körschnerové (1883; 1. svazek vydal 1873 Theodor Mourek v Praze), prózy Ladislava Hejtmánka, bulharské písně v překladu Jana Wagnera a verše Stanislava Zimy. Cestopisnou črtu z Alp připojil Josef Mrňávek, sborníček příležitostných proslovů sestavil Ladislav Hejtmánek. Původními divadelními hrami přispěli Jan Otakar Hrázký, Jozef Miškovský (pseud. Josef M. Pobořský), A. K. (snad Anna Melišová-Körschnerová) a v překladu do němčiny Josef Štolba. Sborník komických výstupů, zpěvů a deklamací Nové merendy (1884, red. Josef Mikuláš Boleslavský) navázal na řadu Merendy (1871–1882) zaniknuvšího pražského nakladatelství Mikuláš a Knapp. Rovněž „sbírka divadelních her pro milovníky soukromých divadel“ Nový divadelní ochotník (1884, red. Josef Mikuláš Boleslavský) s příspěvky populárních českých autorů (Josef Jiří Stankovský a Eliška Pešková) a překlady aktovek z francouzštiny a polštiny navazovala na populární edici téhož nakladatelství Divadelní ochotník – Nová sbírka (1866–1882). Již 1884 však původní edici oživilo pražské nakladatelství J. M. Srp a pardubická řada zanikla. Kratší výchovné prózy pro mládež publikovali Emil Musil Daňkovský a Karel J. Zákoucký, profilová edice Besídka dospělé mládeže (1882, jen povídka Františka Suchánka) se však nerozvinula. Reprezentační přehled dobové tvorby pro menší děti představily sborníky próz, veršů, scének i naučných statí Blahé zlaté mládí (1884, 1885, red. Jan Fišer a František Hrnčíř, ilustroval Karel L. Thuma), doplněné životopisnými medailonky autorů. Drobnou knížkou pro nejmenší přispěl Václav Kálal. Na přelomu 80. a 90. let se František Hoblík načas ujal i časopisů zaměřených na výchovu a na dětskou četbu, jejichž zakladatelé a redaktoři obtížně hledali a často střídali nakladatele. V Pardubicích tak krátce vycházel „prostonárodní časopis vychovatelský“ Pěstoun Antonína Konstantina Vítáka (jen roč. 13 [8], 1890, odp. red. F. Hoblík) s přílohou pro děti Matice dítek, kterou Hoblík osamostatnil a vydával až do 1892 (roč. 7–9). Z pražského nakladatelství V. Neubert převzal a 1890–1892 vydával rovněž časopis redaktora Jana Svobody pro mládež Besídka malých (roč. 12 a 13). Historickou literaturu zastoupil kromě překladu z řečtiny (Thúkydidés o válce peloponéské) výklad nejstarších dějin (Justin Václav Prášek) a popis prusko-rakouské války 1866 (Otakar Jedlička). Nejen tiskařsky, ale i nakladatelsky se firma významně podílela na produkci evangelické literatury. 1881 František Hoblík převzal „časopis pro lid evanjelický“ Hlasy ze Siona a vydával jej až do jeho zániku 1916 (roč. 21–56). 1888 a 1889 vycházel rovněž kalendář Sion s beletristickou přílohou. Především událostem spjatým s reformací a národopisnému výzkumu věnoval pozornost Časopis historický se zvláštním zřetelem k duchovnímu vývoji našeho lidu (2 ročníky 1881–1882, red Josef Dobiáš). Dalšími svazky pokračoval třídílný soubor kázání a modliteb (György Szikszai), zahájený již v Kolíně. Dále vyšly základní texty evangelické věrouky (Jan Kalvín, Heinrich Bullinger), životopisy reformátorů Guillauma Farela (František Šebesta) a Jana Husa (Gotthard Viktor Lechler), náboženské úvahy (František Kozák, Bohumil Mareš) a později aktuální polemické obhajoby reformace (též separáty z Hlasů ze Siona). K výročí narození Jana Amose Komenského 1892 připravilo nakladatelství almanach Palma věkův a sborník oslavných příspěvků, o rok později nové vydání Informatoria školy mateřské. Pro školní mládež vydalo opakovaně Heidelberský katechismus v úpravě Heřmana z Tardy, učebnici biblické dějepravy, modlitby a školní písně. Kromě knižních publikací nabízelo též podobizny evangelických hodnostářů. Edice historických pramenů Písemné památky evanjelické minulosti české (1906–1907, red. Gustav Adolf Skalský) přinesla jen dva komentované archivní dokumenty. Cestopis o Egyptu (Carl Henrik Scharling) a lékařovy úvahy o umírání (Claus Jacob Emil Hornemann) přeložil z dánštiny Pavel J. Jelen. Od 1884 firma tiskla a distribuovala monumentální dílo Slovanstvo ve svých zpěvech, které vlastním nákladem vydával v Poděbradech Ludvík Kuba; až 10. knihy souboru (Písně dalmatské) se 1893 ujala i nakladatelsky. Drobné hudebniny v nakladatelství představili ředitel kůru v Pardubicích Jan Procházka, Josef J. Pihert, Jan Svoboda a další. Od 1891 vycházela po sešitech obsáhlá numizmatická monografie Klimenta Čermáka a Bedřicha Skrbka Mince království českého za panování rodu habsburského od r. 1526, jejíž dokončení 1913 uzavřelo i nakladatelskou činnost firmy.