František Horálek

Syn krejčího František Horálek (* 1863 Domašín u Vlašimi, dnes Vlašim-Domašín, † 1933 Praha) absolvoval reálku a 3 roky obchodní akademie. Zaměstnán byl údajně zprvu v českobrodském knihkupectví Jos. Miškovský, 1891 získal knihkupeckou koncesi a v srpnu 1892 otevřel knihkupectví v Praze na Vinohradech. Jako knihkupec vystřídal několik stanovišť, naposled působil 1898–1901 v  novostavbě vinohradského Národního domu. Počátkem 1893 hledal inzerátem nevěstu, zůstal však neženat. Provoz knihkupectví i program nakladatelství (vydával již od 1891) spojil s posláním propagátora idejí sokolství a křesťanství v duchu učení Jana Husa a Jana Amose Komenského. Ve svém zaujetí nebral v úvahu ekonomickou náročnost svých projektů a přeceňoval možnosti odbytu (nabízel množstevní slevy na odběr 100 a 1000 výtisků jednotlivých publikací). Po zániku neprosperujícího knihkupectví (asi 1901) koupil jeho vybavení Josef Springer pro budovanou vinohradskou filiálku svého závodu, kterou otevřel 1902. Horálek, jehož koncese byla téhož roku prohlášena za vyhaslou (exekuce dlužných gremiálních poplatků zůstala bezvýslednou, protože „exekut nemá svršků zabavitelných“), v ní pak byl podle pamětníků krátce zaměstnán. Později pokračoval ve vydávání na adresách svých často se střídajících bydlišť jako tzv. soukromý nakladatel, především se však soustředil na přednášky v různých městech. V lednu 1906 byl po projevu na volebním shromáždění v Kolíně zatčen a v Kutné Hoře (pak po odvolání ve Vídni) odsouzen na 3 měsíce těžkého žaláře pro urážku členů panujícího dvora a jiné trestné činy. Do vězení nenastoupil a 1907 odešel do ciziny. Po krátkém pobytu ve Švýcarsku žil více než 5 let ve Francii, kde mj. pracoval v továrně ve městě Ľ Isle-Adam. Současně plánoval zřízení slovansko-francouzského knihkupectví a nakladatelství Fraternité Universelle v Paříži, z jehož programu realizoval jen nepatrný zlomek. 1913 odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel zejména v krajanských komunitách a na různých místech vydal několik brožur. Na podzim 1923 se přes Německo vrátil do Prahy, pokračoval v nesoustavné nakladatelské činnosti a v obnovených přenáškách se zaměřil především na výklad smyslu českých dějin. Žil v chudobě a po onemocnění zemřel v pražské nemocnici na Bulovce.

Celkem vyšlo cca 60 titulů knih, brožur a hudebnin. – Zprvu vycházely především drobné hudebniny (písně s nápěvy) s vlasteneckými a sokolskými náměty dílem jednotlivě (texty Josefa Václava Sládka s hudbou Karla Šebora, píseň Kdož jste boží bojovníci formou letáku, písně slovenských buditelů aj.), dílem v edici České písně (1892–1899; skladatel František Picka, slova J. V. Sládek, Ladislav Benýšek). Samostatně vyšla mj. stejnojmenná sbírka básní J. V. Sládka a v několika vydáních Modlitba za vlasť Václava Beneše Třebízského. Od pardubického nakladatele Františka Hoblíka převzal Horálek do svého nákladu měsíčník pedagoga Antonína Konstantina Vítáka Matice dítek a vydal jeho poslední 10. ročník (1892/1893). Sešitová edice Česká knihovna (1893–1894) se po nezdarech s obsáhlejšími tituly (jen 1. díl Národních pohádek Boženy Němcové, torzo básně Slávy dcera Jána Kollára) omezila na menší práce (Alois Adlof: O Bibli kralické; Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie se statí A. K. Vítáka; Jan Amos Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské). Drobné naučné spisky v edici „epištol českému lidu“ Za vlasť (1893–1901) kombinovaly kratší stati, montáže výroků a verše různých autorů (Miroslav Tyrš, Karel Havlíček Borovský, Jan Hus, František Palacký, Josef Svatopluk Machar, Jan Pelíšek, Eliška Krásnohorská) k tematice sokolství, české politiky, církevní reformy, historiografie apod. Sám Horálek do edice zařadil texty o významu husitství pro současnost a o svému náboženskému vývoji od katolicismu přes ateismus k českobratrství (jeho spisek Státoprávní rozjímání písmáka nové doby byl zabaven cenzurou a vyšel po imunizaci na říšské radě až 1903). Klíčový ediční projekt sešitového vydání Bible kralické v běžném a souběžně v levném lidovém vydání (pod titulem Bible česká zaznamenaly dobové bibliografie 1894–1895 jen 80 stran v 5 arších; výtisky nebyly zjištěny) pokračoval s přestávkami asi do 1901 (dle nakladatele dospěl do s. 224), kdy definitivně ztroskotal. Do nové edice drobných hudebnin Horálkův zpěvník (1900–1903) nakladatel zařadil po populární písni Karla Tůmy Hranice vzplála... převážně 2. vydání vlasteneckých a sokolských písní i zbytky nákladu svých starších hudebnin. Mimo edice vydával Horálek až do 1906 především vlastní spisky o jazykové a národnostní otázce v Rakousku, o významu sokolství a jeho slučitelnosti s náboženskou vírou, o přednostech reformačních náboženských proudů v porovnání s katolictvím apod. Opakovaně se vracel k odkazu Husova učení jak svými výklady a komentáři (mj. kritikou editora Husových spisů Václava Flajšhanse), tak dobovými dokumenty (Husovy dopisy, svědectví Poggia Braccioliniho z Kostnice). Hlavní témata spisků zpravidla bezprostředně spojoval s nabídkou své nakladatelské produkce, později též poukazoval na perzekuci, jíž čelil. Nabídkovou funkci mělo kromě skrytě reklamních brožur (např. Město Žižkov...) rovněž periodikum Pravda (1896–1901, jen 2 čísla). Na své odsouzení 1906 reagoval Horálek před odchodem do ciziny brožurou Patříte na lavici obžalovaných! (Vídeň 1907). Za pobytu ve Francii chystal spis Pravda o náboženství (vyšel jen 1 sešit) a Husitský melodram (s hudbou ředitele pařížského divadla Apollo Ludvíka Vítězslava Čelanského); v Paříži vydal úvahu o vztahu vědy a náboženství v češtině a ve francouzštině (pseud. Fr. Petit Montagnard). V USA inzeroval edici Všelidské bratrství (výtisky nebyly zjištěny) a na různých místech svého působení vydal opět několik různorodých brožur (mj. své zážitky ze zadržení na Ellis Islandu, úvahu o rehabilitaci Jana Husa a obhajobu víry v konfrontaci s vědou). Po návratu zařadil do obnovené edice Všelidské bratrství (1924–1929) vlastní předválečnou představu světového uspořádání (původně vyšla v USA) a v překladu z angličtiny (Elmer Ellsworth Helms) výklad porážky Německa jako Božího zásahu. V dalších brožurách, v nichž často připomínal, opakoval či citoval své starší texty, uplatnil mj. svou polemiku s Josefem Pekařem o interpretaci Husova učení, kritiku léčitelství nakladatele Bedřicha Kočího, úvahu o poznání Krista cestou Husovou aj. Svou produkci uzavřel drobnou vánoční hrou podle anglické předlohy. – Do publikací svého nákladu Horálek jen zřídka zařadil výzdobu či ilustrace (výtvarníci L. J. Trakal, Pavel Körber, Věnceslav Černý), které zřejmě přebíral z cizích zdrojů; výjimku tvoří původní kresby Vojtěcha Preissiga (pseud. Jaroslav Orlov) k Havlíčkovým Tyrolským elegiím (1893). Do posledních brožur přikládal propagační pohlednice s vlastními portréty (náboženský obraz Jana Dědiny, aranžovaná fotografie). Nenáročný, úsporný tisk bez profesionální péče o grafickou úpravu zajišťovala zprvu především vinohradská tiskárna B. Grund a V. Svatoň, později jeho produkci tiskly mj. firmy Dr. Ed. Grégr a E. Beaufort v Praze, po Horálkově návratu z ciziny též menší mimopražské tiskárny.