V. Steinhauser

Wendelin Steinhauser (*1845 ?, † 1885 Plzeň) byl nejprve zaměstnán u pražských firem I. L. Kober a H. Carl J. Satow. 1867 získal knihkupeckou koncesi pro Plzeň a v létě 1868 spoluzaložil knihkupectví a nakladatelství Steinhauser & Korb. Asi 1871 se osamostatnil a 1880 podnik rozšířil o tiskárnu D. Humpoletze. Pro českou a německou klientelu firma užívala odlišné označení Vendelín Steinhauser (též V. Steinhauser) a Wendelin Steinhauser (W. Steinhauser). Po smrti zakladatele se její majitelkou stala vdova Rosina Steinhauserová (roz. Hansenová, † 1915) z rodu německých knihkupců působících v Českých Budějovicích. Prokuristou a vedoucím byl asi do 1903 její bratr Carl Hansen (životopisná data nebyla zjištěna). V 80. a 90. letech 19. století pod jeho vedením v knihkupectví pracovali nebo se v něm vyučili budoucí výrazní představitelé oboru Jiří Faustus starší, Bedřich Kočí, Karel Voleský starší a Jan Gotthard. 1889 získala firma nádražní knihkupectví v obvodu Plzeňské dráhy. Později byl jejím spolumajitelem Bedřich Jäger a prokuristou Wendelin Steinhauser mladší, který firmu 1915 po matčině smrti pravděpodobně zdědil. Téhož roku ji koupili faktor Josef Limprecht a majitel novinářské a inzertní kanceláře Pavel Lüftschitz, jenž se stal 1918 jejím jediným majitelem. Okolo 1919 zanikla tiskárna a v lednu 1924 koupil firmu, v níž tehdy již zcela převládlo knihkupectví, její vyučenec Egon Uhlíř, který ji 1934 prodal Němci Ottovi Schneiderovi. Ten přerušil kontakty se Svazem knihkupců a nakladatelů a zůstal jen členem německého spolku Verband der Deustchen Buch-, Kunst-, Musikalienhändler und Verleger in der Čechoslovakischen Republik. V květnu 1945 byl veškerý majetek firmy i jejího majitele zajištěn a převeden pod správu Komunistické strany Československa (vnuceným správcem byl jmenován František Rada). Koncese Otty Schneidera z ledna 1935 byla zrušena a nahrazena koncesí pro knihkupectví a nakladatelství komunistické strany Volnost.

Vyšlo cca 95 titulů v češtině a cca 55 titulů v němčině. – Ve zjištěné produkci převažovaly knihy v češtině s významným podílem překladů; jen několik titulů vyšlo v české a německé mutaci. Původní českou tvorbu zastoupily zprvu spisy kněze Františka M. Bartoše, jehož cykly Řeči duchovní na neděle a svátky celého roku (1874–1876) později dokončilo nakladatelství Theodor (Bohdan) Böhm v Novém Městě nad Metují (1883–1887). Ojedinělým politickým spisem byl návrh federalizace Rakouska od Adolfa Fischhofa (1870) v překladu Františka Stejskala-Lažanského. Další nevyhraněný program zahrnul především publikace pro školní potřebu (zpěvníky, modlitby, učebnice a pomocné knihy pro odborné a střední školy) a lidové i odborné příručky. Sbírka výkladů ku římským a řeckým klasikům (1879) přinesla rozbory Julia Korába a Josefa Vlčka. Václav Petrů rozpracoval obsáhlou kompilaci dějin světových literatur, které však zůstaly torzem. Z dalších pedagogů přispěli mj. František Alois Hora (nauka o barvách), Jan Lodl (geometrie), František Josef Franta (obsahy literárních děl), Julius Koráb (citáty a aforismy), Tomáš Cimrhanzl (řecká a římská mytologie), František Streit (učebnice němčiny) a Rudolf Knaus (dějiny středověku). Vincenc Šimerka přispěl odbornou příručkou o parních strojích a kotlech a jejich obsluze, která se stala nejúspěšnější publikací nakladatelství (česky 12 vydání 1880–1932, německy 7 vydání 1884–1921). V němčině odborně publikovali mj. Arnold von Weyhe-Eimke (historie), Josef Weselý (učebnice fyziky), Anton Schmid (bankovnictví), Franz Matoušek (učebnice češtiny), L. Klein (učebnice hebrejštiny), Georg Deschmann (přehled rakouského školství), Josef Severa (standardizace měr a vah) a Ludwig Hodoly (vývojová biologie). Německého průvodce Šumavou Karla Paschera s ilustracemi Antona Lewyho (1878) částečně převzal a pro české turisty doplnil Tomáš Cimrhanzl. Právní a hospodářské příručky pro rolníky vycházely česky (František Schwarz), německy (Rudolf W. Höger) i jako mutace (O. Michaelis). V obou jazycích vyšly železniční tarify, jen v němčině vydala kuchařské předpisy Hanna Dumková. 1883 firma tiskla a distribuovala pamětní knihu města Plzně, kterou z pramenů sestavil a vlastním nákladem vydal archivář Martin Hruška. Od konce 80. let 19. století vycházely česky i německy jubilejní památníky profesních společenstev (řezníci a uzenáři, pivovarníci), v obou jazykových mutacích vyšel i plzeňský adresář (Jaroslav Schiebl, 1897). V 90. letech 19. století rozšířily repertoár nakladatelství hudebniny, především taneční skladby, pochody a písně (mj. Emil Kaiser, Jan Ludevít Procházka, Wendelin Kopetzky). Zábavnou knižní produkci představily po obrázkových knížkách pro děti s veršíky (František Alois Hora, okolo 1880) nejprve kolportážní „obrázky ze žalářů všech časů a všech národů“ Karla Müllera (Černá kniha, okolo 1881, výtisk nebyl zjištěn). „Sbírka povídek, románů a novel původních i přeložených“ Klasy (1884, red. Václav Petrů) po překladech vlámských autorů (Hendrik Conscience, Gerard Keller) nepokračovala. Kromě ojedinělého překladu z francouzštiny (Claude Tillier, asi 1890) se pak nakladatelství k beletrii vrátilo až po převratu. Knihovna moderních detektivních románů (1918–1922) hodlala nahradit „děsivé kriminální povídky, takzvané ͕,škváry‘ naší literatury“ detektivními romány, „které jak formou, tak i obsahem zasluhují si plně jiné pozornosti a literárního ocenění“. Vyšly překlady z němčiny (Paul Rosenhayn, Ewald Gerhard Seelige, Leo Perutz a Paul Frank), norštiny (Sven Christofer Elvestad), francouzštiny (Maurice Leblanc, Antonin Reschal, Michel Corday a André Couvreur), švédštiny (Frank Heller, Anders Eje) a angličtiny (Arthur Morrison, Henry A. Hering). Většinu atraktivních obálek edice navrhl Kurt Brummel. Edice Erotikon (1920) zařadila jen román Pierra Louÿse; překlad žánrově blízkého německého bestselleru (Hanns Heinz Ewers: Alrúna) již vyšel samostatně. Původní současnou beletrii zastoupili v nakladatelství jen Němec Alexander Ranzenhofer povídkami (1918) a Čech Adolf Velhartický novelami (1920). Poslední edice Steinhauserova (později Steinhauserova technická) knihovna (1921–1927) se vrátila k osvědčené tematice a po popularizačních výkladech o podstatě přírody a výbušninách (spolupracovník nakladatelství Franta Štěpánek) zařadila překlady příruček o parních strojích a kotlech (Friedrich Barth), parních turbínách (Konstantin Zietemann), zámečnických pracích (Karl Emil Viehweger) a fotografii (Heinrich Kessler). – Tisk zajišťovaly zprvu především firmy I. Schiebl v Plzni, Max. Čermák v Klatovech a Jindřich (Heinrich) Mercy v Praze, pak vlastní firemní tiskárna a od počátku 20. let 20. století převážně plzeňská 1. západočeská akciová společnost pro průmysl tiskařský (též s názvem 1. západočeská akciová tiskárna).