Josef Springer

Josef Springer (* 1870 Hradec Králové, † 1949 Praha; pohřben byl v Kolíně) absolvoval nižší gymnázium v Hradci Králové a od 1885 byl zaměstnán u pražských firem Fr. Řivnáč a Dr. Frant. Bačkovský. V rámci bibliografického projektu Spolku českoslovanských knihkupeckých účetních spoluredigoval, resp. redigoval ročenky Český katalog bibliografický 1890–1897 (1891–1901). Počátkem 1900 koupil od vdovy Herminy Bensingerové knihkupectví S. Bensinger, téhož roku získal knihkupeckou a nakladatelskou koncesi a zahájil činnost pod firmou Josef Springer. Od 1901 do 2. poloviny 20. let užíval převážně označení České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, které se však v běžné komunikaci neujalo. 1902 rozšířil podnik o knihkupeckou filiálku na Vinohradech (její zařízení koupil od Františka Horálka), která zanikla až zbořením domu 1928. U vinohradského okresního soudu též působil jako soudní znalec pro obor knihkupecký, antikvariát, obchod hudebninami a uměleckými předměty. Kromě členství ve Spolku českých knihkupců a nakladatelů byl spoluzakladatelem Jednoty českých knihkupců, ustavené 1903 pro obhajování zájmu knihkupců v rámci oboru, působil v jejím vedení a redigoval spolkový věstník Oznamovatel (zjištěno jen 1. číslo). Později se podílel na založení Obchodního družstva českých knihkupců a Záložny knihkupců a nakladatelů a po jejich ustavení 1918 působil ve vedení obou korporací. 1909 rozšířil koncesi o půjčovnu knih a hudebnin. Prokuristou firmy byl od 1910 Augustin Brožek, vedoucím filiálky Vilém Jedlička, který se 1913 na Vinohradech osamostatnil. Těžiště podniku bylo od počátku v knihkupectví a antikvariátu, jejichž nabídku doplňovaly převzaté zbytky nákladu publikací jiných nakladatelství (mj. František Horálek, Dr. Frant. Bačkovský, Karel Ločák, Proudy a Knihovna Středy, z mimopražských Václav Kraus, Ferd. Boháček, Karel Svoboda aj.), od 10. let do 1925 firma distribuovala publikace Svazu osvětového. O skladované produkci informovaly univerzální i tematické knihkupecké seznamy (literatury osvobozenecké, sokolské, příručkové, vojenské aj.) a antikvární periodický seznam Český antikvář (zjištěn do roč. 9, 1929). V prodejně postupně vzniklo samostatné sokolské oddělení (sám Josef Springer se angažoval v sokolském hnutí a pěstoval cyklistiku, lyžování a jízdu na koni) a hudební oddělení s nakladatelstvím hudebnin (některé vycházely pod firmou Hudební závod Josef Springer). Na hudebním programu měl výrazný podíl zpěvák a skladatel R. A. Dvorský (do září 1925 občanským jménem Rudolf Antonín), který byl od dubna 1919 do listopadu 1923 souběžně se svým kabaretním angažmá u Springera zaměstnán. V prosinci 1925 přistoupil ke Springerovi jako společník pozdější ředitel nakladatelství Šolc a Šimáček Luděk Stibral. Konzervativně vedená firma postupně ztrácela významnější postavení v oboru a koncem 20. let výrazně utlumila svou produkci. 1933 byl Josef Springer jako dlouholetý pokladní sokolské jednoty v Praze na Starém Městě obviněn ze zpronevěry 385 000 Kč, které od 1927 postupně odčerpával ke krytí ztrát svého podniku. V dubnu 1934 byl odsouzen na 2 roky těžkého žaláře nepodmíněně, k výkonu trestu nastoupil až v červenci 1936. Již koncem 1934 přistoupil do podniku jako společník Jaroslav Boukal, vyučený 1916–1919 u královéhradecké firmy B. Melichar a od 1921 zaměstnanec Obchodního družstva českých knihkupců v Praze. 1935 byla firma zřejmě již bez Springerovy účasti na vedení změněna na veřejnou obchodní společnost Springer a spol. se společníky Jaroslavem Boukalem (živnostenským náměstkem) a Bohumilem Teplým. Na podzim 1936 byla místo vyloučeného Josefa Springera přijata do Svazu knihkupců a nakladatelů a 1938 získala knihkupeckou a nakladatelskou koncesi. Společník Jaroslav Boukal byl později jmenován sekvestorem (vnuceným správcem) firmy.

Vyšlo cca 370 titulů knih a cca 410 titulů hudebnin. – Ve vlastní knižní produkci, do níž nakladatelství včleňovalo též některé převzaté tituly cizího nákladu, převažovaly naučné spisy učebnicového charakteru, v hudebninách kabaretní písně a hudební doprovod sokolských cvičení. Firma též nakladatelsky zajišťovala knižní i časopisecké publikace několika spolků a sokolských jednot. Úvodní edice Knihy pro každého (1900–1920) zařadila ve velkém časovém rozpětí jen studie zeměpisnou (Rudolf Dvořák) a literárněvědné (Jan Máchal, František Frýdecký). Springrova lidová včelařská knihovna (1901–1907) soustředila mj. spisky o organizaci chovu včel (Václav Švarc, Michal Brázdil), zpracování a zužitkování medu (František Farský, Jan Věnceslav Chmelař), anatomii včely (Bohumil Bauše) i výklad příslušných právních předpisů (František Adamec). V edici Lidová knihovna (1903–1904) doplnila původní titul (Augustin Jakubička o půjčkách) obálková vydání různorodé produkce jiných nakladatelství. Nerozvinuly se Hospodářská lidová knihovna (1903; jen Ferdinand Jiří Adler o pěstování zeleniny) a Knihovna českého aviatika (1910; jen Robert Petit s návodem ke konstrukci letadel). V edici Kapesní sbírka zákonů (1904–1912) připojilo nakladatelství k převzatému titulu (autorský zákon komentoval a vydal Augustin Nevšímal) vlastní svazek (živnostenský zákon). Závažnější odborné spisy vycházely mimo edice. Strukturu zemědělských usedlostí analyzoval v češtině i v němčině Hynek (Ignác) Tittl, vědecké lékařské učebnice anatomie publikovali Jan Janošík a Karel Weigner, histologie a embryologie Otakar Srdínko a pediatrie Jiří Brdlík a Josef Švejcar. František Mareš do nakladatelství přenesl pokračování své Fyziologie (původně v nakladatelství Bursík a Kohout). Průběžně vycházely příručky k výuce francouzštiny (Otakar Kunstovný), učebnice německé a francouzské konverzace a německé korespondence (Viktor Šuman). Učebnice těsnopisu podle soustavy Josefa Düricha (Čeněk Ibl a Josef Mach, Antonín Lochmann) doplnily dějiny stenografie (Karel Bláha) a Těsnopisný měsíčník (1910–1911, red. Prokop Novák). Několik edic nabídlo tradiční gymnaziální pomůcky. Přípravy (pak Zejdovy přípravy) k latinským a řeckým klasikům (1911–1939, red. Jaromír Zejda) soustředily výkladové slovníky a vysvětlivky Jaromíra Zejdy, Josefa Bradáče a Františka Servíta, později též Václava Pracha a Jaroslava Boukala, k probíraným textům antických autorů. Od firmy Dr. Ed. Grégr a syn převzalo nakladatelství zaniklou překladovou edici Bibliotéka klassikův řeckých a římských (původně 1863-1893), novými vydáními doplnilo rozebrané svazky a 1925–1930 ji obálkovými i novými vydáními rozšířilo o několik dalších. Pozdější Příruční sbírka překladů (asi 1941–1948) střídala úryvky z textů antických klasiků ve starších i nových překladech. Samostatně vyšly mj. komentované latinské texty (Marcus Tullius Cicero), překlady (Ovidius, Marcus Tullius Cicero) a řecko-český slovník (Václav Prach). Edici Praktické příručky studentské (1923–1933), kterou zprvu vydával Jan Anděl v Ivančicích, doplnily od 1927 učebnice latiny, němčiny, esperanta (Antonín Šilha, Bedřich Tittl) a přehled dějin (Jan Anděl). Další rozptýlená a tematicky roztříštěná produkce přinesla postupně mj. průvodce Prahou (archivář Karel Teige), populární přehled anatomie (Josef Ečer), anatomický atlas koně a krávy (Bohumil Bauše), ideový program (Wodrow Wilson), geopolitický výklad (Hanuš Kuffner), kompendium Zdravotnická čítanka, monografii malíře Karla Špillara pro Jednotu umělců výtvarných (Viktor Šuman), humorný cestopis po Vysokých Tatrách (Josef Hais Týnecký a Otakar Štáfl), úvahy o spiritismu, okultismu a předpovědi událostí (Karel Weinfurter) a politické stati (Karel Horký). Jádrem tělovýchovného programu nakladatelství byly od jeho založení partitury hudebních skladeb ke sletům a dalším sokolským cvičením a vystoupením. Převládaly skladby Karla Pospíšila, kterého doplnili Antonín Křička, Karel Matějovec, Jindřich Görtler, Josef Žák (Ladislav Janásek), Václav Počkay a další. Část rozsáhlé a nepřehledné produkce sokolských hudebnin nakladatelství dodatečně začlenilo do edic Rytmická cvičení (1915–1934) a Veřejná vystoupení, resp. Veřejná cvičení (1924–1930). Zpravidla souběžně s hudebninami vycházely popisy tělocvičných her, cvičení a vystoupení, které sestavovali mj. Božena Peřinová, Jan Činčera, Augustin Očenášek, Karel Driml, Terezie (Z.) Pechlátová, František Drásal a Hana Dubová (Burgerová-Dubová). Rovněž řadu z nich zastřešila edice Příležitostná cvičení dorostu Sokola karlínského (1924–1928) a zpětně Sbírka tělocvičných vystoupení (1924–1931). „Sbírka skladeb pro trubačské sbory“ Sokolská hudba (před 1918) přinesla jen pochody Karla Pospíšila, skladby se sokolskou tematikou vycházely i jednotlivě. Tělovýchovná a tematicky příbuzná naučná produkce, vydávaná od 10. let 20. století, přinesla mj. učebnici lyžování (Karel Vávra), fyziologie tělesné výchovy (Maurice Boigey), dějiny tělovýchovy a sportu (Augustin Očenášek, František Kraus), příručky předvojenské přípravy (Josef Klenka) a příspěvky k sokolské výchově (Karel Vaníček, později v souboru Sebrané spisy Karla Vaníčka, 1912–1920). Časopis pro tělesnou výchovu (1923 pod názvem Časopis pro tělesnou výchovu školní mládeže, 4 ročníky 1920–1923), vydávaný jako orgán Sekce pro tělesnou výchovu Ústředního spolku českých profesorů, provázela Knihovna Časopisu pro tělesnou výchovu (1920–1926, red. Josef Klenka a Karel Hildgartner), která zařadila mj. učebnice plavání (František Majda), metodiky výuky tělocviku (Emil Smrž a Josef Klenka) a učebnice sportů (Josef Klenka). Ideovým i praktickým otázkám skautingu se věnovala Knihovna junáků – českých skautů (pak Knihovna junáků – skautů československých, 1922–1926, red. Antonín B. Svojsík), do níž kromě redaktora edice přispěli František Čáda, Čeněk Klika, Karel Weigner, Eduard Štorch, Jan Novák, Otakar Matoušek a Josef Šimánek. Přednášky a spisy tělesného vzdělání (1928–1929) pojednaly o tělesné výchově v antickém Řecku (S. E. Chryssafis) a atletickém tréninku (František Vojta). Jen okrajově byla zařazována různorodá beletrie. Poezií, prózou i texty písní přispěl významněji Jaroslav Nauman, verše publikovali František S. Frabša. Bohumil Vospálek, Vladimír Pelikán a Karel Šelepa, povídky F. P. Vožický a Růžena Jesenská, divadelní hry Stanislav Votruba, Stanislav Lom a František Zavřel. Překlady představila po jediném svazku souboru Romány a novelly E. Marlittové (1905) jen edice Sborník cizí prosy (1917–1920; Jack London, Stendhal, Knut Hamsun a Pierre Loti). Loutkářství se věnovaly kromě revue Českého svazu přátel loutkového divadla Český loutkář (1912–1913, red. Jindřich Veselý) národopisná studie o Faustovi (Jindřich Veselý) a Knihovna vzorných loutkových her (1912–1926, red. Jindřich Veselý) s výběrem původní současné tvorby (především Karel Mašek – Fa Presto, dále mj. Ferdinand Tomek, Jaroslav Hloušek, Julie Vlasáková, Pavla Wenigová, František Flos, Jan K. (Mikuláš) Schmitt, Filip Hyšman, Jindřich Hradecký, Karel Valeška, Vladimír Havlík a Jan Beneš) i překladů z němčiny (Franz von Pocci, Paul Benndorf), dánštiny (Wilhelm Erichsen), francouzštiny (Etienne Ducret, Edmond Duranty, Lemercier de Neuville) a z polštiny (Stanisław Golȩbiowski). Pozdější edice her Aloise Rady Radovo loutkové divadlo (1936) záhy zanikla. Na přelomu 10. a 20. let 20. století se nakladatelství intenzivně věnovalo soudobé kabaretní tvorbě. „Sbírka nejlepších kabaretních prací“ Syrinx (1917–1922, red. J. A. Kubišta, Eduard Bass, Jiří Červený, R. A. Dvorský) střídala hudebniny a texty. Kabaretní písně, šansony a kuplety s průvodem klavíru skládal nejčastěji Jiří Červený (i pod. pseud. Karel Gersten a s Františkem Hvížďálkem pod pseud. Geo Frank), z dalších mj. Karel (Charles) Balling, Karel Pospíšil, Karel Pečke, Karel Moor, Fritz Theimer, Emanuel Brožík a Ruda Jurist. Texty písní psali Jiří Červený a František Hvížďálek, dále mj. Miloslav Beránek, Rudolf Jílovský, G. R. Opočenský, Eduard Bass, Otakar Hanuš, Julius Lešinger a Viktor Dyk, aktovky, scénky a skeče mj. Jiří Červený (i pod pseud. J. Bečka), Rudolf Jílovský, Ferenc Futurista, Jiří Mahen, Rudolf Nešvera, Julius Lešinger, Rudolf Mařík, Eduard Bass a František Šorm, odborným textem přispěl Eduard Bass. 1922 začlenilo nakladatelství do edice hudebniny z nákladu královéhradeckého Václava Červeného. Převážně politické aktuality, skeče, verše, monology, aktovky a scénky z repertoáru Červené sedmy od autorů předchozí edice uvedla „sbírka kabaretní prosy“ Šprým (1918–1920, red. Jiří Červený, J. A. Kubišta, R. A. Dvorský). Skladby i texty téhož autorského okruhu převážily i v drobných písňových edicích Co se v Praze zpívá (1917–1920, red. J. A. Kubišta, Jiří Červený, R. A. Dvorský) a Písničky Červené sedmy (1917–1919). „Sbírka písní česko-slovenských“ Slavia (1919, red. Eduard Rada a R. A. Dvorský) pro zpěv s doprovodem klavíru nebo kytary (hudba R. A. Dvorský, slova Jaroslav Gregorka, Rudolf Nešvera a Quido Maria Vyskočil) a edice Městské písničky (1919) soustředily skladby s tematikou českých měst. Partitury skladeb v úpravě Bohuslava Leopolda (skladatelé Julius Bochníček-Laubner, Otakar Samek, R. A. Dvorský, John Gollwell, Bedřich Smetana) dodatečně zastřešila „edice salonního orchestru“ Siesta (1919–1920). Jednotlivými hudebninami dále přispěli mj. R. A. Dvorský, John Gollwell, Adolf Piskáček, Jaroslav Jankovec a Karel Kovařovic. – Anonymní úspornou a neinvenční typografickou úpravu knižních publikací jen výjimečně oživilo náročnější výtvarné řešení (výzdoba Zdenka Braunerová, obálky Jozef Čejka a Cyril Bouda), několik obálek (mj. pro edici Knihovna vzorných loutkových her) navrhl anonymně Vratislav H. Brunner. Výrazněji se prezentovala jen kabaretní edice Syrinx, na jejíchž obálkách spolupracovali V. H. Brunner, Karel Nejedlý, Miloslav Beránek, Harry Patočka, Jiří Herain (též šifra JH, pseud. J. Herány) a další nezjištění výtvarníci. Významnější tituly tiskla firma Dr. Ed. Grégr a syn, na dalších se podílely převážně pražské tiskárny Josef Kolanda, Štorkán a Jaroš (Jaroš a spol.), Binko a Zika (Zdeněk Binko), Politika, Edvard Leschinger, Grafia, Josef Loh, Alois Lapáček a další, od poloviny 30. let též Jan Andreska vd., Václav Palán, Impressa. Hudebniny litografovaly firmy Em. Starý a Notografie.